cs en de

Je třeba zaručit, aby „české“ bylo opravdu české

 „Nejdřív vám ukážu pole, pojďte! Zkuste si to vytáhnout, no, vemte si nějakou silnější rostlinu. Tohle nefoťte! To tam nepište! Teď vám ukážu, jak se česnek čistí a pak si to zkusíte. No, ještě tady něco máte, tady trochu, to musí být úplně běloučký - tak to otřete tím vlhkým hadříkem. No, ale už bych vás hnal, protože vám to moc dlouho trvá!“ Aby bylo jasno, pan Josef Bulant z farmy BulKo je moc milý mladý muž (zadaný). Ale stejně jako konzumovat česnek, ani jednat s česnekářem a pořizovat s ním rozhovor není pro padavky. Ale snad výsledek stojí za to… 

Farma BulKo se nachází v úrodné Polabské nížině, ve vesničce jménem Dobřichov, a je členem ASZ Kolín, Kutná Hora, Nymburk. Vznik jménu této společnosti dalo příjmení dvou zakladatelů - Josefa Bulanta a jeho dědečka Josefa Kozla.

Svým vznikem firma navázala na dlouholetou rodinnou tradici. Stala se přímým pokračovatelem převážně zemědělského podnikání, kterému se v letech 1991 až 2006 věnoval dědeček (jako osoba samostatně výdělečně činná). Rodinná firma nyní hospodaří  na svých i pronajatých pozemcích se zaměřením na rostlinnou výrobu, zvláště pak pěstování ovoce a zeleniny. Zelenině vévodí kvalitní český česnek a masitá rajská jablka, ovoci jahody.

Farmu jste zakládal se svým dědečkem - byl to spíš jeho sen nebo váš?
 
Předně se domnívám, že člověk má mít víc snů. Tak asi tři. Aby, když si jeden splní, mohl si začít plnit ten další v pořadí a moc ho to nevyvedlo z míry. Mnoho lidí právě vyhoří na základě toho, že si splní svůj sen a pak najednou už neví co dál, kam posunout své hranice a objevit další, mnohdy až nečekané možnosti. Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstal na vesnici, v tradičním rodinném prostředí, obklopen přírodou, rozlehlou zahradou i sadem, tak nějak bylo samozřejmostí, že vždy najdete čerstvé ovoce a zeleninu buď přímo na stole už k snídani, nebo na upraveném záhoně. Zároveň v rodině, která vždy přírodu ctila a vedla nás - děti k jejímu porozumění. Právě proto i moc dobře vím, co to je, když o prázdninách mnoho mých spolužáků lítalo od rána do večera venku a já musel přerušit naše klukovské radovánky a běžet domů zalít skleník, fóliovník či pomoci s jinou v té době potřebnou prací. To víte, to vás moc nenadchne. A česání rybízu - to byla přímo noční můra! Takže jako kluk jsem spoustu těchto nutných čiností vedoucích k dobré úrodě skoro nesnášel. Ale ta chuť domácího ovoce a zeleniny, na tu člověk nikdy nezapomene! A tak zde postupem času objevíte i druhou stránku mnohdy velice těžké dřiny a tou je získání správných návyků a přístupu k práci, které Vám život nejen usnadní, ale i obohatí. Velice rychle zde zjistíte, že třeba pokud rostlinu včas nezalijete, tak veškerá předchozí práce je rázem vniveč a naučíte se tak, že správná a trpělivá péče přináší i sladké ovoce. A jestli bylo mým snem hospodařit? Asi se budete divit, ale myslím si, že ne. Přesto jsem spokojený, pln očekávání a těšení se na každou další etapu hospodářského roku. Zároveň však vím, že mým snem nikdy nebylo přestěhovat se do města, do bytovky a žít bez přírody. A to vím stoprocentně, neboť si to nedokážu a nikdy jsem si to nedokázal představit.
 
A co tedy rozhodlo? Co byl ten impuls?
 
Ten okamžik, kdy padlo rozhodnutí pokračovat v dlouhé rodinné tradici a věnovat se pěstování ovoce a zeleniny, bylo v první řadě rozhodnutím mé rodiny při navrácení pozemků. Druhý a velmi zásadní okamžik nastal v době, kdy najednou z těch původně malých hospodářů, kteří si dříve pomáhali, se stali větší a začal být problém s včasným plněním agrotechnických lhůt, sehnáním kombajnu na posekání atd. To si velice živě pamatuji dodnes. Koukáte, jak vám úroda pomalu odchází, a objíždíte hospodáře a prosíte je, aby vám přijeli posekat. Objížděl jsem týden a nakonec mi jeden velmi hodný hospodář přijel posekat až ze skoro sto kilometrů vzdálené vesnice. Onou poslední tečkou byla „dobře míněná rada“, abych zvážil, zda má vůbec smysl na tak malé výměře hospodařit, že se to nevyplatí. Tak jsem si řekl, že - teď to přeženu - mě přece nebude nikdo vydírat. První, co mi běželo hlavou, bylo, jak může vydělávat velký hospodář, když menší ne? To přece není možný! Pak už to šlo ráz na ráz. Tužka, papír a počítáte. Výsledkem byl plán, jak i na tak malé výměře (15 ha) být výdělečný. I přes nutnost pořídit si a splácet drahé stroje potřebné k obhospodařování. A tak vlastně to, co jsme dělali celý život pro svou potřebu, děláme ve stejné kvalitě, jen ve větší míře pro naše klienty již deset let.
 
Specializujete se na ovoce a zeleninu a takových vás není mnoho. Zelináři se potýkají s řadou problémů, mezi které patří cenový tlak obchodních řetězců, přísun levné zeleniny z dalších států Evropské unie, pokles výměry pěstebních ploch a nesnadné zavádění systému integrované produkce. Co z toho vy sám pociťujete jako nejpalčivější a proč jste se i přesto dal „na vojnu“?
 
Proč ovoce a zeleninu dělá čím dál méně lidí? Pravdou je, že to není jako vzít traktor, zapojit sečku, naložit dalším traktorem osivo ve vaku do secího stroje (takže ani nepotřebujete fyzickou sílu), zasít, agrochemicky ošetřit a nakonec přijet kombajnem, posekat, vysypat na vůz a odvézt do sila či firmy zabívající se nákupem agrokomodit. Pokud máte dostatečně velkou výměru, koupíte si dobré a výkonné stroje. Dnes většina firem, které se zabývají osivy či agrochemií, má své výzkumné pracoviště a provádí polní pokusy, tudíž vám i poradí a doporučí nejlepší možné řešení pro vámi pěstované plodiny. I naše malé hospodářství využívá střídání plodin a má zaveden osevní postup, což nám umožňuje stabilizovat výnos a v jistých mezích i hospodaření s vodou v krajině. Tím tedy i my na určité části obhospodařované výměry pěstujeme obilniny a olejniny, které nám pomáhají udržet dobrou bilanci organických látek v půdě a promítá se to i do obsahu humusu. Zároveň střídání plodin zamezí rozšiřování chorob a škůdců. Zelenina sama o sobě je velmi pracná. Potřebujeme nejen stroje, ale především pracovité lidi. Lidi, kteří mají chuť o rostliny pečovat, kteří se nebojí manuální práce, jež je zde velmi zastoupena, a budou, kolikrát jen holýma rukama, dřít. Sama jste si to zkusila, tak víte, že to není lehká práce. Věděla jste, že třeba každý česnek nám prochází rukama sedmkrát? Na druhou stranu je tato práce o trochu lépe ceněná. A pokud zasadíte kvalitní sadbu, bude přiměřené počasí bez různých extrémních výkyvů, což nemůžete ovlivnit, tak výsledkem je spokojený klient i farmář.  Když pomineme rozmary počasí, je zde stálý obrovský cenový tlak, který je tvořený nekalými obchodníky s dováženým zbožím vydávaným za české výpěstky. Tady se doposud moc nerozlišovalo, jestli jde o zeleninu vypěstovanou v Česku nebo o zeleninu vypěstovanou bůhví kde. Nedokážu pochopit, jak je možné, že se u nás prodává dovezená zelenina pod cenou, za jakou my nejsme vůbec schopni ji vypěstovat. A je otázka, jak se k tomu postaví lidé. Jestli upřednostní kvalitu a podpoří opravdu naše zemědělce, nebo zda radši trochu ušetří, ale vlastně pořádně ani nevědí, co jí, a podporují cizí ekonomiky.
 
Jak z toho ven?
 
Například zaručit, že „české“ je opravdu české. Velkopěstitelů česneku tady není tolik a všichni se navzájem znají, vědí, jakou mají výměru a kolik z ní asi mohou sklidit, přesto se každý rok objeví česnek označený jako český, i když my víme, že český být nemůže! A nikoho to nezajímá, nikdo s tím nic nedělá. Závisí na lidech, jestli si najdou svého hospodáře, třeba se i projdou po farmě a podívají se… My například máme jahody každoročně prodané už předem před sezónou. Vracejí se k nám zákazníci třeba deset, patnáct let, vlastně od začátku, co podnikáme, a vědí, jakou tady můžou očekávat kvalitu. Proto jim stojí za to si objednat zase rok dopředu a přijet si podle domluvy.
 
Svým zákazníkům se snažíte maximálně vycházet vstříc, například u zmiňovaných jahod nabízíte prodej cca dvě hodiny po natrhání. Máte představu, s jakou časovou prodlevou se ovoce a zelenina, byť lokální, dostane na pulty supermarketů?
 
Přesnou představu nemám a nerad bych říkal něco, co nemám ověřené. Ale použijme selský rozum a zhodnoťme si prodlevu logicky. Někdo na pole jde jahody natrhat (třeba kilo jahod trvá tak asi dvacet až čtyřicet minut), pak je musíte přebrat, někam odvézt, třeba to ještě přečká noc v chlaďáku, pak je třeba jahody rozvážit, zabalit, vyrovnat do regálu… nechci říkat hodiny nebo dny, každý zákazník si to umí představit. My neskladujeme vůbec, ovoce a zeleninu natrháme, když si je zákazník objedná, a čerstvě natrhané mu rovnou předáme.
 
A kolik kilo jahod tak za sezónu prodáte?
 
Samozřejmě je sezóna od sezóny jiná v závislosti na rozmarech počasí, ale je to plus mínus tři sta kilo. Pěstujeme staré odrůdy jahod. Mají trochu jinou chuť než ty moderní. Ty moderní, kromě jiné chuti, jsou vyšlechtěné tak, aby právě vydržely transport a delší cestu k zákazníkovi, jsou tedy i tužší. U starých odrůd, když utrhnete zralou jahodu, tak ji skoro promáčknete, ale je krásně sladká, voňavá… Samozřejmě je logické, že tenhle typ jahody nemůže cestovat půl dne po silnicích a být třeba několik dní v chladicím boxu. Ale komu chutná, ten si najde svého pěstitele a je ochotný si i trochu připlatit.

A kolik česneku?
 
U česneku se pohybujeme od čtyř tun výš.
 
Kolik odrůd česneku pěstujete a čím se liší?
 
Pěstujeme pět až šest druhů, samé paličáky. Liší se nejen svou chutí a vůní, ale především štiplavostí. Každému chutná něco jiného. Někdo od česneku vyžaduje především intenzivní štiplavost, jiní ocení především jeho další kvalitativní vlastnosti jako je chuť a vůně. Běžně máme doma asi čtyři druhy česneku, neboť pro určité typy jídel využíváme právě specifické vlastnosti dané odrůdy. Nejpálivější je ruský paličák, my jsme ho nazvali radši Kozlův paličák, neboť dnes se již jedná o naši krajovou odrůdu, původem z bývalého Sovětského svazu.
 
Je to český česnek, i když se jmenuje ruský paličák?
 
Já jsem kdysi pátral po jeho původu a domnívám se, že český česnek je právě původně odněkud z oblasti bývalého Sovětského svazu a myslím si, že v minulosti tady byl nejrozšířenější. Ale přesné informace se mi získat nepodařilo. Dnes již máme v České republice své nově vyšlechtěné odrůdy, které se přesně evidují, a šlechtitelé je pojmenovávají. Mohu jmenovat například odrůdu Bjetin, která je zajímavá nejen svou ostrou a ušlechtilou chutí, ale především tím, že nevadí osobám s onemocněním žlučníku. Samozřejmě i zde existují výjimky, ale většina lidí, kterým je po jiných odrůdách česneku těžko, Bjetin dobře snáší.
 
Jsou už zdejší konzumenti podle vašeho názoru poučeni, aby vyhledávali kvalitu a trvali na ní, nebo při nákupech stále hraje prim cena?
 
Nedá se generalizovat. Lidé, co nás znají, vědí, že třeba naše jahody voní jinak, než ty ze supermarketu, a jdou si za tím. I když je cena někdy vyšší. Kdo si nezkusil natrhat kilo jahod, neví, co to je za práci a jak dlouho to trvá. Teprve pak by se mohl zamyslet a přepočítat si, jestli je to vůbec reálné, jestli by za takovou hodinovou mzdu sám pracoval. Nejde jen o samotný sběr, ale někdo musí jahody přinesené z pole pečlivě přebrat, aby k zákazníkovi odcházely v perfektním stavu. Kdybychom si tedy měli najmout zaměstnance, tak ho při naší kvalitě a prodejních cenách nezaplatíme. Zaměstnanec by si na sebe nevydělal, natož aby vydělal nám. A to mluvíme jen o sklizni, nepočítám vysazování, okopávání, pletí a tak.
 
Když na trhu někdo vystaví dovezený česnek označený jako český, i když my víme, že není, a dá cenu o padesát korun na kilo nižší, tak na to lidi většinou skočí. Vždycky je tam ale ten argument, co říkám lidem já: zkuste si vzpomenout na svoje mládí, většina z vás třeba jezdila na chatu nebo chalupu k prarodičům. A připomeňte si, co času na těch záhonech strávili a jak se nadřeli. A když sadba česneku stojí kolem sto padesáti korun a výše, uznejte sami, jestli se dá vypěstovat za tu cenu, za jakou to tady někdo prodává. Jestli vy sami byste to za ty peníze dělali.
 
A jak se to tedy dá poznat? Máte nějaký návod pro laika, jak a podle čeho poznat český česnek, krom toho, že není úplně levný?
 
Myslím si, že laici mají možnost poznat český česnek především podle počtu stroužků. Většina cibulí česneku jich mívá menší počet, tak čtyři až osm, zatímco u zahraničních odrůd jich nalezneme 15 a více. A samozřejmě je pak rozdíl ve vůni a chuti. Český česnek je má čisté, řízné, po těch dovážených zůstává taková jakoby pachuť, neumím to dobře popsat… Kdo má česnek rád, brzy se naučí rozlišovat.

Jelikož je český česnek dnes už hotová vzácnost vyvažovaná málem zlatem, v médiích se objevily zprávy o krádežích úrody - i vy se s tím potýkáte? Nebo někdo z kolegů česnekářů?
 
Snad každý, koho znám, se s tím setkal. I my, i když v menší míře. Musím ale říct, že si svůj česnek hlídáme, a to několika metodami, máme nainstalované fotopasti, nastavené kamery a samozřejmě chodíme na pochůzky.

Naši čtenáři pocházejí vesměs z rodinných farem, ve kterých se zkušenosti i statky předávají z otců na syny. I vaše farma je rodinná. Přál byste si, aby vaše děti pokračovaly ve vaší práci? Nebo tím, že moc dobře víte, jaká je to dřina, je budete směrovat spíš někam jinam?
 
Doufám, ne, pevně věřím, že své děti, jestli je jednou budu mít, nebudu směrovat nikam. Jediné, co si přeji, je, abych z nich dokázal vychovat slušné lidi, kteří se o sebe umějí postarat a zároveň, když někdo bude potřebovat pomoc, aby mu v nouzi a bude-li to v jejich silách, pomoci dokázali a nevykašlali se na něj. Chtěl bych a přál bych svým dětem, aby dělaly to, co je bude nejen bavit a naplňovat, ale i přinášet radost a dobrý pocit. A ano, předpokládám, že se svou prací i uživí.
 
Ale kdybyste měl možnost jednou v budoucnu farmu předat svým synům, asi byste byl rád…
 
Samozřejmě. Na tom se asi shodnou všichni, že vždycky táta nebo děda rádi vidí, že jejich dřina má nějaký smysl a nějaké pokračování. Z toho je každý nadšený a já bych byl nejen nadšený, ale také rád.
 
Podle statistik záporné saldo zahraničního obchodu s čerstvou zeleninou dosahuje kolem sedmi miliard korun. Když pomineme určité danosti, jako třeba klimatické podmínky, kde vidíte největší rezervy, jak by bylo možné soběstačnost zvýšit a na jakou úroveň podle vás?
 
Nejsem ekonom, ale jen podle zdravého selského rozumu by se to dalo zlepšit tím, že Češi budou preferovat české potraviny a české farmáře. Je otázka, do jakého odvětví putují jaké dotace, když už je tu máme. Produkce ovoce a zeleniny je výrazně náročnější, než pěstování obilnin či olejnin, a tím se nechci nikoho dotknout. Další otázkou je, zda je v různých zemích definován malý farmář stejným způsobem a má shodné dotační podmínky a příležitosti. Průměrná česká farma, co do velikosti obhospodařované plochy, je vysoko nad průměrem okolních zemí i nad průměrem celé EU. Třeba náklady na vybudování skleníku nebo fóliovníku včetně příslušenství jsou tak obrovské, že malý farmář na tyto i jiné dotační programy vůbec nedosáhne. Velmi vzácnou se pro malého farmáře stává též možnost koupit si či pronajmout ornou půdu. V mém okolí znám jen jednoho malého farmáře obhospodařujícího kolem 15 ha, jinak zde hospodaří především velké farmy s obdělávanou rozlohou 300 hektarů a až mnohonásobně více. V posledních letech se též rozrostl trh o různé spekulující společnosti, které výhodně nakupují, ale sami nehospodaří. To ovlivňuje možnosti nejen nás menších hospodářů a následně i ceny. Když si pak spočítáte, že třeba čtyřicet let budete splácet pole… a teprve poté začnete vydělávat…
 
Máte pro mě na závěr nějaký oblíbený česnekový recept?
 
Já miluju česnekovou pomazánku, ale tu umí u nás každé malé dítě. Daleko zajímavější je třeba česneková tinktura. K tomu stačí základní vybavení každé domácnosti: česnek a vodka. Oboje kvalitní - česnek nejlépe domácí nebo od prověřeného farmáře a vodka třikrát destilovaná. Výhoda tinktury je hlavně v tom, že se změnou počasí česnek už obvykle nevydrží tak dlouho jako v minulosti. Určitě si pamatujete, že za dob dědečků a babiček trvala zima do března a obvykle pořádně mrzlo, a tak česnek, pověšený někde pod střechou nebo na půdě, díky nízké relativní vlhkosti dlouho vydržel, neklíčil. To už dneska neplatí, a proto je právě skvělá tinktura, která díky alkoholu uchovává všechny tělu prospěšné látky po celý rok. K samotné receptuře: přibližně na tři stroužky je potřeba 100 ml vodky, stroužky nakrájet na malé kostičky nebo naškrábat na nekovovém škrabátku. Nakrájený nebo naškrábaný česnek dáme do tmavé lahvičky, zalijeme vodkou, uzavřeme a protřepeme. Necháme macerovat čtrnáct dní v chladu. Pak přecedíme přes sítko nebo přes plátýnko, vymačkáme, opět umístíme do tmavé lahve a uskladníme v chladu. Dávkování je individuální, doporučuju denně jednu kapku ráno na lačno a každý den zvyšovat dávku o kapku. Kúra pak trvá 21 dní. Nebo pro silnější účinek 3x denně kapku před jídlem. Je to velmi silné antiseptikum, takže se dá použít i do lahvičky s rozprašovačem, což využijeme třeba při drobných poraněních.
 
Magdalena Dvořáčková
 
Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 4/2016), který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty výhradně členům Asociace soukromého zemědělství ČR.
 
Zdroj: www. asz.cz


Další články

 

TOPlist