cs en de

Podpora venkova je jistě správná věc. Co ale tedy přináší PRV?

 „Mně se na tom líbí optimismus nakladatelství, se kterým předpokládají, že co čtenář, to blbec,“ pronesl v dialogu s Miroslavem Horníčkem již před řadou let v jedné z nezapomenutelných předscén legendární Jan Werich. Zcela jistě přitom ale netušil, jak nadčasová hláška to byla, pokud vyměníme slova nakladatelství za politiky a čtenáře za voliče. 
 
 
Řeč je o nejnovějším projektu ministra zemědělství Mariana Jurečky na podporu znevýhodněných oblastí, tedy života a podnikání v obcích do 500 obyvatel. Samozřejmě totiž, že je podpora venkova obecně a podnikání na něm zvlášť hodná systémové a rozhodně větší než dosavadní podpory. A samozřejmě, že nelze podnikání na venkově zužovat především na zemědělství, ale že jde o daleko širší okruh činností a služeb. Problém ovšem je, že současná vláda život na venkově přijatými nebo připravovanými zákony reálně spíše ničí, a že avizovaná opatření ministerstva zemědělství suplují něco, k čemu má resort již dávno existující nástroj v podobě Programu rozvoje venkova (PRV), který se však poněkud minul svým účelem, protože jde fakticky, jak jsem již dříve napsal, spíše o program rozvoje průmyslu. Pokud si k tomu dáme do souvislostí blížící se volby a načasování ministrovy vize, nelze konstatovat nic nového a objevného pod sluncem, než že jde o další marketingový projekt, na který se ale jistě chytí drtivá většina médií a tím i celé společnosti.  
 
Tím spíše, že se deklarovanému záměru na první pohled nedá nic vytknout. Především nejmenší vesnice se skutečně vylidňují, pracovních příležitostí skutečně ubývá, samotné zemědělství stav nezachrání a kvalitu života na venkově je nutné opravdu zlepšit. To však nemůže jednak spasit ministr a jeho resort sám, ve hře je také například ministerstvo pro místní rozvoj nebo ministerstvo průmyslu a obchodu, pokud jde o drobné podnikání. Na druhou stranu se na zlepšení stavu může jistě ministerstvo zemědělství podílet, právě prostřednictvím PRV, ale i celkovým nastavením zemědělské politiky. Obojí je ovšem zatím s deklarovanou podporou znevýhodněných oblastí ve značném rozporu. Zejména podmínky  PRV, který je navíc z větší části financovaný z evropských peněz, by mohly představovat pro venkov a nejmenší obce, včetně podpory zaměstnanosti, reálně více peněz, než balíček opatření ministerstva, pokud by se ovšem značná část dotací nevyčerpala na megaprojekty s horní hranicí 150 milionů korun, což předloni kritizovali zástupci 12 nevládních organizací napříč několika resorty, aniž by ale byly jejich argumenty ministerstvem zemědělství vyslyšeny. Z reálné zemědělské politiky je pak třeba za všechna opatření opět připomenout odmítnutí redistributivní zvýšené platby na plochu na prvních 89 hektarů, což byl také jeden ze systémových kroků, které by k rozvoji venkova v oblasti zemědělství přispěly. Je s podivem, a tím se odkazuji na příměr uvedený v úvodu, že na to všichni roztleskávači, zejména z řad médií, zapomněli. Zdá se tak, že skutečně platí, že nic není staršího než včerejší noviny a také, že novinářská i občanská paměť má větší trhliny, než si kdekdo myslí. Až na ministra, který s tím naopak počítá – a vychází mu to.
 
Ale dobrá – berme to tak, že ministr zemědělství a jeho úředníci prozřeli a venkov začnou konečně pojímat jako jednotný prostor, jehož součástí, ale ne jedinou, je také zemědělství. Co však lze od prezentovaných opatření očekávat ve skutečnosti? Například od slevy ve výši 500 korun na sociálním pojištění pro občany v obcích do 500 obyvatel?
 
Každopádně, 500 a 500 se dobře počítá. Kardinální otázkou ale je, zdali bude takhle ochotna počítat také Evropská unie, zvláště za situace, kdy je v ČR ze všech zemí EU podle statistik nejméně lidí pod hranicí chudoby. Uvedený příspěvek není totiž nic jiného, než sociální podpora, což by bylo zcela v pořádku, pokud by ale měla ČR na daňové nebo sociální úlevy vyjednánu v Bruselu výjimku. Tu skutečně některé země (třeba častokrát zmiňované Polsko) vyjednánu mají, naše země ale ne. To, že se nějaký resort v nějaké zemi rozhodne takový nástroj uplatňovat, tak zdaleka nemusí v praxi znamenat, že se tak skutečně stane. Musí být totiž notifikován. Na druhou stranu je faktem, že uplatňovat takový nástroj jen na jednu skupinu podnikatelů, což byly původní představy daňových či sociálních pomocí pro oblast zemědělství, by v Bruselu neprošlo skoro jistě. Rozšíření spektra na obecně znevýhodněné oblasti a obyvatele v nich žijící je tedy podstatně lepší řešení, které šanci mít může, a je také spravedlivější. A EU s pojmem znevýhodněných oblastí skutečně pracuje. Shrnuto tedy – jde o posun správným směrem, ale nic jistého není.
 
Druhé prezentované opatření – úvěry až do výše dvou milionů korun pro podnikatele ve znevýhodněných oblastech s možností snížení jistiny úvěru až do výše 15 tisíc eur, případně dotace části úroků z komerčních úvěrů do čtyř procentních bodů by mohly být opravdu pomocí venkovu a podnikatelům v nejmenších obcích - kdyby se tomu ale stalo tak o deset let dříve. Dnes, kdy jsou úrokové sazby minimální a u některých bankovních produktů fakticky na nule, nemá podpora úroků příliš velký smysl, a to ještě nezmiňuji poměrně hojně diskutovaný předpoklad možných záporných úroků z úvěrů. V minulosti přitom byla dotace úroků z úvěrů v zemědělství skutečně velkou pomocí, které se v resortu zemědělství ujal Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond (PGRLF). Ten vymyslel ministrův vzor Josef Lux a vymyslel ho dobře. Když dva dělají totéž, nemusí to ale být totéž, což v případě PGRLF platí v současné době, aniž bych tím ale chtěl existenci fondu zpochybňovat. Pokud se týká snížení jistiny, to by snad reálná pomoc skutečně mohla být – k tomu je ale třeba hlouběji se orientovat v bludištích bankovního sektoru, který má možná různé typy problémů, jen ne nedostatek peněz. Dnes totiž banky půjčí každému velmi rády, protože v budoucnosti se mohou podmínky půjček pro banky ještě zhoršit. Což v praxi znamená, že vyjednat si dobré podmínky úvěrů dnes není pro drtivou většinu žadatelů zas tak velký problém, i bez ministerské pomoci, byť výjimky, jako vždy a všude, pochopitelně existují.
 
Kdyby v naší zemi existovala jednota slov a činů, byla by snaha podporovat život na venkově v širších souvislostech určitě oceněníhodná. Již několikrát v minulosti jsem zmiňoval jako jednu z možných a možná nejlepších možností perspektiv rozvoje zemědělství v ČR propojení zemědělských a nezemědělských aktivit, vedoucích k celoroční zaměstnanosti a rozkladu rizik pramenících z kolísavých cen zemědělských produktů. Takto ale balíček opatření pomoci znevýhodněným oblastem prezentován nebyl a není tedy jasné, jak by pomoc skutečně v praxi fungovala.
 
Co ale jasné je, je dopad přijatých nebo připravovaných zákonů právě a především na nejmenší (ale i větší) obce, které chce ministerstvo zemědělství podporovat. Ke cti resortu slouží, že zatím nebyl jejich zásadním, nikoli ale zcela nezúčastněným hybatelem. Je ale zřejmé, že takové zavedení elektronické evidence tržeb, plošného zákazu kouření ve všech restauračních zařízení nebo i tažení proti hracím automatům se na společenském životě na venkově, pokud ještě existuje, zásadně negativně podepíše. Ostatně se tak již děje, například v Kralupech nad Vltavou od letošního září již neotevřelo ve světle zmiňovaných opatření pět hospod. V Kralupech je naštěstí i tak kam jít – zavře-li ale hospoda na vesnici, je definitivně „vymalováno“. To vše ve výsledku znamená, že pro skutečný rozvoj venkova je mnohem důležitější nezavádět zničující regulace, a následně umělé, státem řízené zmrtvýchvstání, které v řadě případů už stejně nedokáže dopady předchozích regulací napravit. Jistěže je podpora života na venkově důležitá – ale pánové ve vládě by si měli nejprve ujasnit, co vlastně chtějí. Zatím jdou, pokud teoreticky přijmeme tezi o skutečně funkční pomoci malým obcím prostřednictvím balíčku ministerstva zemědělství, aktivity jednotlivých resortů proti sobě.
 
Petr Havel
Zdroj: www.asz.cz


Další články

 

TOPlist