cs en de

Rozpory mezi slovy a činy ohledně péče o krajinu pokračují

 Líbivá slova na straně jedné, skutečná realita na straně druhé - tak vypadá v současné době politika v ČR, včetně politiky zemědělské. Jestli je něco v české společnosti opravdovou, systémovou a všudypřítomnou tragédií a skutečnou krizí, pak je to skutečnost, že tyto rozpory společnost nevnímá.
 
Mimo jiné na to doplácí naše krajina. Navzdory prohlášení ministra zemědělství o tom, že „chce“ snížit v naší zemi plochy řepky o 20 procent, nejnovější data Českého statistického úřadu (ČSÚ) z 31. ledna letošního roku konstatují na základě soupisu ploch ozimů pro sklizeň 2017 další nárůst ploch této komodity. A to meziročně o 3,6 procenta, což je oproti předchozímu roku další navýšení ploch o 14 000 hektarů - z loňských 392 991 na letošních 407 196 hektarů.
 
 Má to svou logiku - řepka je dobře zpeněžitelná, kromě potravinářského využití také jako surovina k výrobě biopaliv, a její pěstitelé se tak chovají pragmaticky a do značné míry logicky. Což ale dokazuje, že zbožná přání jednotlivců, i když je to český (nebo třeba německý) ministr zemědělství, a tedy vyřčená slova nic nemění a nezmění, pokud se nezmění podmínky pro produkci příslušných plodin.
 
A nejde jen o řepku. Z dat ČSÚ vyplývá, že se v loňském roce dále snižovala druhová pestrost pěstovaných plodin a že se dvě nejrozšířenější plodiny – ozimá pšenice a ozimá řepka pěstovaly téměř na polovině osevních ploch (48,8 procenta) a další dvě plodiny, ječmen jarní a kukuřice sklízená na zeleno, rostly na pětině oseté půdy (18,8 %). Čtyři nejčastěji pěstované plodiny tak loni zabíraly ve struktuře osevních ploch téměř 70 % (67,6 %) a na všechny ostatní plodiny zbyla necelá třetina (32,4 %). Tak vypadala v praxi politika stávajícího vedení ministerstva zemědělství ve třetím roce působení, tedy v době, kdy již bylo možné, pokud by byla vůle, převést slova alespoň částečně do reálné praxe. Nestalo se však.
 
Obdobně to vypadá s navracením drobných vodních ploch do krajiny. Teprve loni se dostaly mezi krajinné prvky mokřady, což ukazuje na přístup (nejen) ministerstva zemědělství k významu těchto ploch. Ten lze ilustrovat i na zcela aktuální události – ačkoli se na celém světě už 46 let slaví výroční takzvané Ramsarské úmluvu, jejímž hlavním cílem je zamezit dalšímu ubývání mokřadů v krajině, nestálo to ani ministerstvu zemědělství, ale ani ministerstvu životního prostředí ani za vydání drobné tiskové zprávy nebo zmínky o tom, že toto výročí připadá na 2. února. A že by se někdo zmínil o lednovém výročí úmrtí našeho nejznámějšího rybníkáře, Jakuba Krčína z Jelčan, to také nehrozilo ani náhodou.
 
Byť jde přitom o zdánlivé detaily, vypovídají tyto detaily dost podstatně o skutečném vnímání a historickém povědomí o potřebě vodních ploch v krajině, ale také o absenci obecného rozhledu a přístupu ke vnímání životního prostředí kolem nás. Je přitom jasné, že bez neagrotechnických znalostí se nelze v krajině chovat zodpovědně a nelze pochopit složité procesy, které v ní probíhají. Za těchto okolností pak ale také ani nelze přijímat správná řešení, protože jen o činnosti člověka a zemědělském hospodaření životní prostředí opravdu není. Platí to mimochodem nejen pro část zemědělců, ale obdobně i pro mnohé ochránce přírody, kteří ani nedokáží v lese poznat jedlou a nejedlou houbu, ale vůči „laické“ veřejnosti vystupují jako nezpochybnitelní znalci, kteří „vědí“, jak čelit globálním výzvám typu klimatických rizik, aniž by je dokázali prakticky aplikovat na konkrétním pozemku. Kromě rozličných regulací, samozřejmě.
 
Potřeba vnímat, ale také správně vyhodnocovat poznatky praxe a zároveň výsledky nových vědeckých a výzkumných projektů je ovšem právě v podnikání v takovém živém organismu, jako je příroda a krajina, zcela nezbytná. Například v případě kukuřice, což je plodina symbolizující v krajině riziko eroze a potravu pro bioplynky, tedy komoditu vůči krajině nepřátelskou. Za prvé je třeba podotknout, že při správném přístupu k jejímu pěstování nemusí být kukuřice zdaleka tak riziková (to mimochodem platí i pro řepku), jak zní klasický jednoduchý zkratkovitý závěr. Na straně druhé jsou ale jen pár dní staré výsledky výzkumů, podle nichž stojí právě pěstování kukuřice ve velkém objemu za zdecimováním populace křečků (což mnohým hospodářům ale vyhovuje), neboť příliš velký podíl výživné kukuřice v jídelníčku křečků zásadně snižuje přežití jejich mláďat na mizivých 5 procent. Za vše může nízký obsah v kukuřici obsažení aminokyseliny tryptofanu, který vedl v minulosti i u lidí nadstandardně konzumující kukuřici k nemoci zvané pellagra. Možná je tak kukuřice více nepřátelská k lidem než ke krajině, to však není rozhodující – to zásadní sdělení spočívá v tom, že jednoduchá řešení neexistují a jednoduchá sdělení prakticky nikdy neplatí.
 
Petr Havel
 
Zdroj: eagri.cz


Další články

 

TOPlist