cs en de

Všeho moc škodí, i v ochraně krajiny

 O tom, že je ochrana naší přírody v mnohých případech v současné době nedostatečná, ba žádná, jsem dlouhodobě přesvědčen a v minulosti jsem to mnohokrát konstatoval. Ostatně sám jsem se na ochraně ještě v předlistopadovém období aktivně podílel v různých projektech Hnutí brontosaurus, skautského hnutí a podobně. Což ve spojení se zvoleným titulkem vypadá jako schizofrenie. Ale není.
 
Na mysli mám emotivně diskutovanou a nakonec v poslanecké verzi přijatou novelu zákona o ochraně přírody a krajiny, která ani zdaleka není „jen“ o národních parcích, nebo dokonce „jen“ o Národním parku Šumava, jak z příslušných diskusí vyplývalo a jak také novelu prezentovala naše média. Přijaté znění může mít totiž fatální dopady na veškeré vlastníky půdy v ČR i na veškeré její nájemce, a to jak lesních, tak zemědělských pozemků. Tedy – na všechny zemědělce v ČR bez ohledu na formu hospodaření. Soudím tak, že by bylo nanejvýš žádoucí, aby se o podobu přijaté novely zajímali, protože jinak se stanou velmi vydíratelnými ze strany Ministerstva životního prostředí (MŽP), a především ze strany „ekoteroristů“ všeho druhu.
 
Problematikou národních parků se uvedená novela skutečně zabývá, a to především v první části dokumentu. Již tam je přitom první „zakopaný pes“, spočívající ve sjednocení režimů v národních parcích a národních parků jako typu ochrany určitého území do jednoho zákona. Dosud se každý národní park řídil svým vlastním zákonem, což bylo v mnoha ohledech praktické. Jednak se tak mohla lépe definovat jedinečnost každého z parků, což je zrovna u nás dost důležité, protože každý ze současných čtyř se nachází ve zcela odlišných podmínkách a má tak svou vlastní identitu. Nyní se všechny naše parky unifikují. Především ale dosavadní legislativní stav neumožňoval, pakliže k tomu nebyl přijat specifický zákon, vyhlášení dalšího národního parku. To naopak nyní možné je, takže teoreticky a v nadsázce může být postupně národním parkem celé území republiky.
 
Nemusí ale být zrovna národním parkem. Přijatá podoba zákona poskytuje bianco šek na zvýšení ochrany libovolného území kdekoli prostřednictvím chráněných území, chráněných lokalit, přírodních památek a prostě všech typů ochrany území, na kterém bude shledán nějaký důvod k takové ochraně, jejíž uplatnění bude samozřejmě doprovázeno omezením lidské činnosti, i té zemědělské, i jakékoli jiné. Opětně je nutné zdůraznit, že v mnohých lokalitách by to bylo zapotřebí.
 
To ale není rozhodující. Klíčové totiž je, že k vyhlášení nějakého stupně ochrany může dojít bez souhlasu vlastníka, což by stále ještě nebyl fatální problém, kdyby měl vlastník nějakou smysluplnou možnost obrany. Tu má ale jen formálně, protože i když je účastníkem řízení o vyhlášení ochrany území, možnost odvolání má jen k tomu, kdo o ochraně primárně rozhodl, respektive kdo jí navrhuje, a s pravděpodobností hraničící s jistotou lze tak předpokládat, že navrhovatel své stanovisko nebude měnit. Možná někdy někde sníží navrhovaný stupeň ochrany, ale tím to zřejmě většinou bude končit, protože stěžovat si může vlastník jen k MŽP nebo orgánům ochrany životního prostředí. A to vůbec nemluvím o tom, že tyto orgány s krajskou působností mají na míru ochrany velmi rozdílné pohledy, v zásadě jde o to, jak moc „zelený“ úředník na tom kterém místě sedí. To v praxi znamená, že v různých regionech může být (a bude) rozdílný tlak na vyhlašování ochrany, což zakládá rizika zneužití a také diskriminace jedněch vlastníků a nájemců pozemků vůči druhým v různých regionech.
 
To ale stále nejsou všichni vykopaní psi. Bernardýnem v novele zákona jsou především podmínky předkupního práva státu na pozemky vlastníků v případě, že jsou nebo by měly být předmětem nějaké ochrany. Obecně lze konstatovat, že samotný institut předkupního práva je asi v pořádku, i když s velkým přimhouřením očí, samotný proces předkupního práva ale jistě v pořádku není a lze jej naopak považovat za porušení ústavy v právech vlastníků obecně, čímž se ostatně celý zákon jen hemží. Prodávající vlastník totiž v přijaté novele nemá zaručena práva vůbec žádná, například minimální cenu nebo jakoukoli možnost opravných kroků v případě, že bude k prodeji pod nějakou záminkou nucen. Kromě toho je pověřen výkupem takových pozemků pouze jeden subjekt, a to Agentura ochrany přírody a krajiny, čímž se z procesu získání příslušných pozemků ve veřejném zájmu vylučují všechny jiné organizace, včetně ekologických. To je ovšem případ prodeje předem vybranému zájemci, což je proces, za který čelí trestnímu stíhání mnozí představitelé obcí a měst obviněných za zmanipulovaná výběrová řízení. Tak či tak jsou podmínky předkupního práva v novele zákona o ochraně přírody a krajiny mnohem brutálnější, než v minulosti diskutované a tento měsíc opětně komunisty otevřené předkupní právo hospodařících zemědělců na jimi obdělávané pozemky.
 
Je svým způsobem trestuhodné, že tato „druhá tvář“ novely zákona zákonodárcům, obcím, zemědělcům a všem organizacím působícím na venkově unikla a uniká. A trest také dříve či později přijde, jistě v různých sofistikovaných podobách. Například jako prostředek konkurenčního boje využitím ustanovení odstavce 5 paragrafu 40, který praví, že „od doby zveřejnění záměru na vyhlášení části přírody podle odstavce 2 a 3 za zvláště chráněné území až do vyhlášení zvláště chráněného území, nejdéle však po dobu dvou let, se musí každý zdržet všech zásahů, které by negativně měnily či poškozovaly dochovaný stav přírody území navrhovaného ke zvláštní ochraně“. Stačí tak jen vyhlásit záměr a na příslušném pozemku (poli) se třeba nebude smět hospodařit.
 
Do třetice je nutné zdůraznit reálnou potřebu cenné lokality v naší krajině účelněji než dosud chránit. Ne však způsobem, jakým to zakotvuje předmětná novela, především ne v novele zakotvenými jednostrannými procesy. Proto tedy „všeho moc škodí i v ochraně krajiny“.
 
Petr Havel
Zdroj: www.asz.cz


Další články

 

TOPlist