cs en de

Krajina jako ukazatel rozvoje venkova

 Z termínu „Rozvoj venkova“ se v průběhu posledních let stalo jakési ustálené jazykové klišé, které rádi používají naši politici. Protože drtivá většina politiků i poslanců pochází z velkých měst, odpovídá tomu také nastavení podmínek pro financování venkovského prostoru. Z prosperujícího města lze jen obtížně posoudit venkovské problémy, jakými jsou např. mnohem větší nezaměstnanost, nízké příjmy, drahé a komplikované dojíždění dětí do škol, lidí do zaměstnání apod. K tomu se přidává navíc podezíravá mentalita některých venkovanů, kteří soukromé podnikání považují za jakési obohacování se určité skupiny lidí na úkor ostatních. Kromě toho to přináší do jejich klidné obce zvýšený dopravní ruch, větší hlučnost a další „nedobré“ věci.
 
 
 
Vesnice v Česku je možné rozdělit do dvou základních kategorií. Obce první kategorie mají vlastní obecní zastupitelstvo, obce druhé kategorie jsou přičleněné k nějakému městu. Ta první kategorie je na tom poměrně dobře a v závislosti na aktivitě starosty a potažmo zastupitelstva má určitou šanci na rozvoj. Obce druhé kategorie jsou jakýmisi koloniemi svých správců, tedy zastupitelů měst, pod která spadají. Ty někde provádí nejnutnější údržbu a ochranu před haváriemi, někdy ani to ne. O nějakém rozvoji nemůže být vůbec žádná řeč.
 
Člen naší regionální asociace Petr Janata to uvádí na příkladu obce Bor u Tachova. Ta má přes 2700 obyvatel v samotném Boru a 1220 obyvatel ve zbývajících 21 částech, které můžeme označit jako osady. Osady jsou dobré k tomu, aby z jejich polí i lesů odcházela daň z nemovitosti do Boru, stejně jako se hodí dříví v obecních lesích katastrálních území těchto osad k získávání prostředků na provoz a vylepšování obecních veřejných prostranství v Boru. Na osady se již jaksi nedostává. Jakékoliv volby i hlasování při výše uvedeném rozložení obyvatel připomíná demokratické hlasování dvou vlků a jedné ovce o tom, jakým způsobem zažehnají hlad.
 
Obě kategorie obcí však mají jedno společné. Nikdo se nestará o obecní polní či lesní cesty, nikdo nečistí příkopy kolem nich, nereguluje odtok vody z krajiny ani neudržuje krajinné prvky. To, co se děje za humny obcí, zkrátka nikoho nezajímá. Přitom vlastníci pozemků v katastru obce platí nemalé peníze ve formě daně z nemovitosti, které jsou podle zákona o rozpočtovém určení daní příjmem obce a podle důvodové zprávy k tomuto zákonu by měly sloužit přednostně k údržbě cest a příkopů kolem těchto pozemků. Jen tak je na nich možné podnikat a vydělávat na placení oné daně z nemovitosti. Když se ale tento fakt připomene na veřejném zasedání obce, sklidí autor připomínky údiv, někdy i posměch většiny přítomných a možná nějakou obligátní výmluvu starosty nebo někoho ze zastupitelstva. Nejčastějším argumentem je, že obec ty cesty nevyužívá a ve vsi jsou jiné, důležitější potřeby. Lze jednoznačně prohlásit, že zavedený legislativní systém naprosto nefunguje.
 
Hlavní problém spočívá v tom, že sedláci se ve vesnicích vyskytují velice sporadicky, v mnoha obcích vůbec. Velké zemědělské podniky zpravidla nemají zájem na údržbě krajiny, její prostupnosti a hospodaření s vodou ani v místech svého sídla, natož v sousedních obcích.  Pouze využívají pole a louky ke svému podnikání. Dochází ke zhoršování životního prostředí a péči o krajinu vůbec, které nemá systémové řešení. Někde se podaří něco zlepšit v rámci komplexních pozemkových úprav, zrealizované stavby a zařízení po jejich dokončení opět nikdo neudržuje, pouze na nich hlodá zub času. Je to naprosto diametrální rozdíl v porovnání s péčí o krajinu, polní cesty i vodoteče např. se sousedním Bavorskem nebo Rakouskem.
 
Obce mají v nezájmu o prostupnost krajiny a řešení vodního režimu veliký příklad ve státní správě, potažmo v krajích. Příkopy kolem silnic druhé a třetí třídy se mulčují jedenkrát, maximálně dvakrát za rok. Rozdrcená hmota zůstává už několik desítek let ležet na dně příkopů, kde zahnívá a je zdrojem dusičnanů, které za silnějších dešťů voda vyplavuje do větších vodních toků. V Česku jsou tak desetitisíce kilometrů přírodních „hnojišť“, které zhoršují kvalitu vody. Příkopy jsou velice mělké, voda z nich za normálních podmínek (bez přívalových dešťů) neodtéká, což v zimě napomáhá destrukci povrchu podmáčených silnic vlivem mrazu. Dno těchto příkopů se nachází mnohdy i několik decimetrů nad horním okrajem bývalých propustí u přejezdů na pole. Povrch silnic druhé a třetí třídy je převážně v kritickém stavu, což k rozvoji venkova také nepřispívá.
 
Systémovým řešením je změna legislativy o rozpočtovém určení daní nebo v zákonu o obcích v tom směru, aby se 70 až 80 % daně z nemovitosti, vybrané ze zemědělské a lesní půdy, muselo prokazatelně investovat v katastrálním území té části obce, ve které bylo vybráno. Investice by měly směřovat výhradně do prostupnosti krajiny, tzn. údržby cestní sítě, do regulace vodního režimu a údržby krajinných prvků na obecních pozemcích.
 
Také údržba silnic dosavadním způsobem nemůže vést k žádnému zlepšení. K čím větší centralizaci řízení a koncentraci lidí i mechanizačních prostředků dochází, tím je situace horší. Výkonnost silničních údržbářských čet je častým předmětem posměchu lidí na jiných pracovištích i při hospodských debatách. Objektivně je však nutné přiznat, že mají smůlu v tom, že je na ně odevšad vidět. Řešení je na státní správě. Možná by prospěla privatizace co největší části provozů Správy a údržby silnic a vypisování tendrů na údržbu konkrétních silničních úseků se závazkem zajištění jejich sjízdnosti i v zimním období.
 
Tlak na řešení nastíněných problémů však musí vyvíjet mnohem více lidí. Naše politiky příliš nezajímají problémy dvou nebo tří procent voličů, podnikajících v zemědělství, stejně jako necelé čtvrtiny obyvatel, žijících na venkově.
 
Petr Hodan, předseda ASZ Plzeňsko
 
 
Zdroj: www.asz,cz


Další články