cs en de

Potravinová soběstačnost: Česko versus Čína

 28.04.2014
autor: Svaz marginálních oblastí

 

 

Čína se vzdala jednoho z dosud nejposvátnějších pilířů zemědělské politiky – potravinové soběstačnosti. Vedení státu se tak odpoutává od dogmatu, které pronikalo jeho myšlením několik desetiletí.

Důraz na pěstování vybraných plodin a rigidní, centrálně stanovovaný systém vyústil v závažné zásobovací potíže, pěstování plodin na nevhodných polích a přehánění papírových výnosů. Nové stanovisko čínské vlády klade místo kvantity větší důraz na kvalitu vyprodukovaných potravin. Výsledkem by měl být růst dovozu obilovin ze zemí, které mají na jejich pěstování více půdy a lepší podmínky, například ze Spojených států, Austrálie, Kanady a Ukrajiny.

Situace Číny, která má dle oficiálních informací zamořenou pětinu půdy, připomíná v mnohém problémy České republiky, kde musí hygienické stanice řešit překračování limitů pesticidů a dusičnanů v pitné vodě. Obě země mají obdobný problém se strategickými zdroji, ale řešení jsou naprosto odlišná. Zatímco Čína jde cestou protržních reforem, Česká republika se pod tlakem velkoprodukční agrární lobby pomalu vrací k systému dob minulých.

Shodou okolností právě nyní Ministerstvo zemědělství nastavuje rámce dlouhodobé zemědělské politiky do roku 2020 a záleží tedy na něm, kolik racionality prokáže vůči iracionálním populistickým návrhům, které selhaly všude ve světě. Typickým příkladem neúspěšného pokusu o ovládnutí tržních mechanismů centrálním plánováním je Severní Korea se svou oficiální státní ekonomickou doktrínou ču-čche absolutní soběstačnosti, včetně potravinové. Právě aplikace myšlenek ču-čche způsobila hlubokou ekonomickou krizi Severní Koreje a její závislost na státech, které jsou ochotny ji podporovat.

Už před 200 lety bylo zdokladováno, že zdrojem bohatství jednotlivců i národů je nikoliv snaha o co nejširší soběstačnost, ale svobodný obchod, resp. schopnost dělby práce, kdy se každý specializuje na produkci, ve které má komparativní výhodu. Takovou obecnou výhodou je pro Českou republiku dlouhodobě průmysl. V zemědělství se toto týká strategických komodit, jako mléko či obilí, ve kterých je Česko už dnes vysoce exportní zemí. Záleží tedy jen na vyspělosti daného národa, zda je schopen si tyto zákonitosti uvědomit a uvolnit zdroje lidské i kapitálové pro produktivnější práci v průmyslu či ve službách.

Úspěšný český průmysl, jehož objem exportu je dokonce na úrovni čtyřnásobného Polska, zvyšuje životní úroveň a tím zdražuje náklady na pracovní sílu a snižuje konkurenceschopnost českého zemědělství zejména u výrob náročných na práci (s takzvanou vysokou přidanou hodnotou). Přestože zní „zvyšování produkce“ přitažlivě, tak nařízení vyšší výroby v zemědělství povede k vysokým ekonomickým ztrátám, na jejichž sanaci nebudou stačit ani veškeré vybrané evropské dotace, které Česká republika pobírá. Hlavně však dojde během roku či dvou k tomu, že EU tyto dotace pro ČR v lepším případě zastaví, v horším si vyžádá jejich vrácení za několik let zpět, jakmile zjistí, že jsou evropské prostředky zneužívány na skrytou stimulaci zemědělské produkce.

Paradoxně je otázka politiky potravinové soběstačnosti nastolována v době, kdy je Česká republika dokonce dlouhodobě potravinově soběstačnější než v době socialismu, kdy jsme v letech 1970-1984 měli dvojnásobný schodek zemědělského zahraničního obchodu oproti letům 2000-2012. Tyto hlasy z neznalosti nebo vlastního prospěchu volají po tom, aby se Česko s pomocí subvencí a bez konkurenčních výhod stalo agrární zemí plně soběstačnou v základních komoditách, s patřičně nižší životní úrovní, zato s vyššími obsahy dusičnanů a pesticidů v pitné vodě.

Navrhované rozložení podpor na období 2015-2020 s maximalizací bezzásluhového prvního pilíře a oslabením šetrných forem zemědělství má tento trend bohužel ještě posílit, místo toho, aby podpory směřovaly k zachování a ochraně dvou základních strategických zdrojů pro budoucnost zemědělství a produkci potravin, tj. k ochraně půdy a vody.

Fenomén nedostatku vody a minimální schopnosti krajiny vodu zadržet už je ale zde a zcela logicky se začíná projevovat právě v nejintenzívnějších zemědělských oblastech ČR. Stejně je tomu s klesající zásobou a kvalitou spodních vod. Je jen otázkou času, kdy po zemědělství na tento přístup doplatí i český potravinářský průmysl, pro který je nezávadná pitná voda naprosto zásadním vstupem.

(s použitím zdrojů: Patria Online, FT, Reuters)

  • Ing. Milan Boleslav
  • předseda Svazu marginálních oblastí


Zdroj: www.agris.cz
 


Další články