cs en de

Půda není zakopaná hřivna

Půda Asi každý zná podobenství o tom, jak hospodář svěřil svým lidem část svého majetku, aby se o něj řádně starali, než se vrátí domů. Všichni se snažili hřivny investovat a zhodnotit, jen ten poslední, co dostal do správy jen jednu hřivnu, tak ji zakopal, aby ji vrátil tak, jak ji obdržel. A nedočkal se vůbec pochvaly. Ze svěřeného majetku nevyzískal nic, ani pro sebe, ani pro svého pána.

Právě uvažování o půdě mě asociací půda – orat – kopat – hodnota – majetek - hřivna – dovedlo k úvaze: „Kéž by tomu tak bylo v případě zemědělské půdy, kéž by půda jaksi jen spala jako ona hřivna ze známého biblického podobenství a aspoň se neznehodnocovala.“ Ale, bohužel, tomu tak není. V mnoha případech je u nás i v ostatním světě půda, ta svěřená hřivna, majetek, znehodnocována. A zřejmě proto také OSN hovoří o letošním roce jako o roce půdy s cílem ono znehodnocování zastavit.

Co se tím rozumí? Necitlivé využívání, kdy se nedělá nic pro udržení úrodnosti půdy, nebrání se erozi vodou či větrem a zemědělská půda se nesmyslně zastavuje, a je jedno, zda bytovými domy nebo průmyslovými objekty.

Podle Josefa Stehlíka, předsedy Asociace soukromého zemědělství, je alfou a omegou výše zmíněných problémů u nás dlouholeté oddělení vlastníků od možnosti hospodařit. A po desítkách let se dnes situace horko těžko napravuje. Dnes půdu již stát prakticky nevlastní, ale přesto celá řada soukromých celků, zejména společností a družstev, hospodaří na pronajatém. Ze statistik vyplývá, že na více než 30 % zemědělské půdy už však u nás hospodaří samotní vlastníci, tedy sedláci. O tom se před 25 lety nikomu ani nesnilo. Nicméně je co dohánět, zejména pokud jde o hospodaření s půdou, o nakládání s ní.

Tato témata a další navazující zazněla na konci března na tiskové konferenci ASZ k Mezinárodnímu roku půdy s podtitulem „A co na to sedláci z rodinných farem?“ Ano, sedláci na tuto otázku odpoví, a to na šesti seminářích, které budou uspořádány během letošního roku na šesti hospodářstvích po celé republice v rámci Selských slavností. A je moc dobře, že spolu s asociací, která o hospodaření s půdou hovoří již od počátku svého vzniku, na letošních akcích spolupracují i Komerční banka, PRP technologies, Svaz vlastníků půdy či Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy a mnozí další.

Možná stojí za zmínku též úvaha Josefa Stehlíka, že vlastnictví a kvalita půdy přímo souvisí se svobodou a bohatstvím země. Kde je totiž svobodné vlastnictví půdy, tam je i politická svoboda. A kde se půda nejen nepoškozuje, ale i tvoří a stávající se zúrodňuje, tak tam je možné hovořit o bohaté zemi, která se nemusí obávat budoucnosti. O tom, že půda je kapitál do budoucna, svědčí současný zvýšený zájem o nákup půdy i celých hospodářství. Ovšem zde tkví jisté riziko, že hromadění majetku v jedněch rukách, a navíc majitele, který nesídlí v místě, může přinášet mnohá negativa. Jednak bývá vztah k půdě minimální, jednak putují peníze získané z daného místa, tedy katastrů a obcí, úplně jinam, třeba na druhý konec země nebo i mimo, což konkrétnímu území vlastně nic nepřináší. Proto ten důraz na rodinná selská hospodářství, na předávání gruntu a půdy dalším generacím, jak na to upozorňuje například Jiří Hladík, ředitel Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy.

Hovoříme-li v širších souvislostech, tak by neměla zapadnout další myšlenka Josefa Stehlíka, že je potřeba si uvědomit, kam naše země patří. Zda na východ, nebo na západ. Na východě panuje ve vztahu k půdě nedávná i historická odtrženost, vlastnictví je státní či „oligarchické“, ale tato tradice je nám historicky, a doufejme, že i dnes, zcela cizí! Tradicí západu je vlastnictví konkrétní, rodinné, a je to zřejmé i laickému pozorovateli krajiny rakouské, německé, italské či dánské nebo holandské. Čili jasné, dosledovatelné a zodpovědné vlastnictví půdě prospívá.

Nájemce nebo vzdálený vlastník neřeší znehodnocování půdy, jde mu o okamžitý zisk a nehledí na zachování původního stavu, nemluvě o zlepšení. Tento aspekt bere v potaz podle Jiřího Hladíka Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy, kde vypracovali metodiku půdního průzkumu zemědělských pozemků určenou pro pachtovní smlouvy. To by měla být velmi dobrá pomůcka pro ty, kdo chtějí, nebo jsou nuceni svůj majetek pronajmout, čili propachtovat, jak říká dnešní nový občanský zákoník. Mimo jiné je zde uvedeno ustanovení o zachování původního stavu, popřípadě jeho zlepšení!

Na problematiku eroze má jasný názor Svaz vlastníků půdy, jehož předseda Michal Pospíšil zdůrazňuje, že prokázané špatné hospodaření, jehož důsledkem je eroze, není prakticky vůbec postihováno, ani formou odejmutí dotací. V loňském roce je evidováno 150 nálezů, a řešit se bude snad jeden. Kromě několika soudních případů, které se dají spočítat na prstech jedné ruky. Podle Jiřího Hladíka Ministerstvo zemědělství nepochopitelně poskytuje ochranu nezodpovědným zemědělcům. Těmi nezodpovědnými ale nejsou sedláci, ti s nutnou ochranou půdy počítají a považují ji za logickou. Vždyť to nejcennější předají dalším generacím jako poklad, nebojme se použít takovéhoto pojmu.

Po loňských zkušenostech s akcemi pro veřejnost na statcích se zdá, že letošní semináře o půdě by mohly být stejně úspěšné, ne-li více. Počítá se nejen s jakousi alternativou trhů a atrakcí, ale se vtažením návštěvníků včetně dětí do dvorů, aby si mohli učinit skutečnou představu o realitě a také o problémech, kterým musí sedláci čelit.

Jak snadno se něco zničí, a jak dlouho trvá náprava! U budov může jít o měsíce, roky, ale v případě půdy a krajiny to jsou desetiletí a spíš by se mělo říci i staletí. Kéž by česká krajina vypadala aspoň jako sousední Bavorsko či Rakousko, a to nemluvím o takové líbezné krajině jako je například Toskánsko. Ano, to je před Alpami, to je trochu jiná káva (nebo víno?), ale nebuďme až tak ambiciózní. Ale kdo však má vysoké cíle, může dosáhnout hodně.

A určitě je třeba také zmínit význam obcí. Dokáže-li obecní zastupitelstvo spolupracovat s hospodáři, se sedláky a naopak, je už skoro vyhráno. Pěstovat dobré sousedství, kterému se také říká občanská společnost, to přináší efekt. Snad by bylo dobré uvést několik zásad: otevřené informování zastupitelstva o stavebních a krajinářských plánech, společné rozhodování, a to za účasti těch, kdo k tomu mají co říci, kterých se to týká a kterých se to dotkne. Například jde o budování a údržbu cest, plánovanou výstavbu, kanalizaci, ale třeba i opravu historických staveb a stavbiček, kapliček, křížků, které ozvláštňují a oduševňují krajinu, anebo o ochranu či výsadbu zajímavých porostů, atd. atd. Ke všemu mají sedláci, co říci. Najde-li se společná řeč, brzo se to na prosperitě obce projeví.

Josef Duben

Zdroj: www.asz.cz



Další články