cs en de

Hospodářem po zaměstnání

 Existují velké zemědělské podniky s mnoha zaměstnanci, soukromá hospodářství, v nichž pracují příslušníci rodiny s několika pomocníky a pak jsou hospodářství tak malá, že jsou jen jakýmsi koníčkem, kterému se majitelé pozemků a chovatelé zvířat věnují víceméně ve svém volném čase, když se vrátí ze zaměstnání.
 
Jedno takové malé hospodářství jsme navštívili na východě Moravy. Leží v obci Hvozdná nedaleko Slušovic ve Zlínském kraji.
 
Zapojila se celá rodina
 
David Morbicer je zaměstnancem firmy, která se zabývá prodejem a servisem zemědělské techniky. Náplní jeho práce je vše kolem servisu, garančních prohlídek zemědělské techniky a souvisejících činností, jako provozu firemních vozidel, vybavení dílen nářadím nebo zaměstnanců pracovními oděvy. Zemědělcem na gruntě se stává až po pracovní době.
 
Jeho rodiče, maminka Irena a otec František, po revoluci v rámci restitucí získali zpět do vlastnictví nějakou zemědělskou půdu a jelikož v té době sami pracovali jako zaměstnanci a děti chodili do školy, pojali hospodaření jako jakési zpestření a záhumenek. „Maminka získala po prarodičích starý statek, ale prakticky bez půdy. Začínali jsme s jedním hektarem a traktorem, který jsme si poskládali doma,“ vzpomíná na úplné začátky David Morbicer. To se psal rok 1991. „Tehdy to vše začalo. Kompletní restituce proběhly v roce 1993, to jsme dostali zpět i půdu, starý traktor a nějakou závěsnou techniku,“ dodává a pokračuje: „Celkem jsme začali hospodařit na 12 ha. Jsme tři sourozenci. Mám bratra Erika a sestru. Tu to nebavilo, ale pro mne s bratrem to byla zábava. Bylo nám 15 let a když jsme mohli, chodili jsme po škole za rodiči na pole. Strýc měl záhumenek, znali jsme všechny práce již z dřívějška, vyrůstali jsme v tom. Když jsme si vzali zpátky půdu, prožili jsme těžké začátky. Měli jsme starý Zetor 69 bez kabiny, druhý podobný z restitucí a k tomu restituovaný šestimetrový diskový secí stroj. Utáhnout jsme ho nemohli někdy ani na rovině, občas jsme ho tahali oběma traktory. V dnešních hospodářstvích věc nevídaná. Otec v Německu na šrotišti koupil sklízecí mlátičku, později třítunové rozmetadlo na hnůj a další techniku. K tomu jsme měli ve chlévě tři krávy, nějakého býčka a prasata. Znamenalo to každý den nasekat trávu a obstarat všechna zvířata. Sedm let jsme takto jednoduše zpracovávali půdu, seli a sklízeli. Dokud mohli, tak nám pomáhali i prarodiče. Babička ráno podojila, dědeček poklidil a my jsme odpoledne nasekali trávu a nachystali na ráno.“
 
Jak dál
 
Matka Davida Morbicera se věnuje hospodářství od poloviny 90. let. Stará se o účetnictví, finance a dotace. Zpočátku dělala jen základní agendu, postupně se pak na to nabalily další činnosti. „Po sedmi letech jsme stáli jako rodina před rozhodnutím co dál. Hospodářství bylo pro nás časově náročné, většina z nás se mu věnovala po práci, a přitom jsme nikam nesměřovali. Rozhodli jsme se tehdy, že se musí vše změnit. V sousedství máme chovatele skotu plemene aberdeen angus a chovatele ovcí, tak jsme šli k němu pro cenné rady. Poté jsme se rozhodli, že půjdeme cestou ekologického zemědělství a chovu skotu bez tržní produkce mléka. Téměř veškerou půdu jsme zatravnili, vybudovali ohradníky a zázemí pro skot a koupili první tři kusy. Dnes máme ve stádě plemenného býka, porody děláme přirozeně a nijak do nich nezasahujeme. Stádečko se mezitím rozrostlo na 25 kusů. Výměra půdy se také zvětšila, obhospodařujeme 30 ha travních porostů, máme 8 ha lesa a 1,5 ha sadů,“popisuje historii sedlačení v Hvozdné David Morbicer. A co se týče práce, vše je při starém. Maminka pracuje na gruntě, otec a synové vlastně také, ale až po práci. Pro zdejší Baťovský region je kovozemědělství historicky normální. Zemědělci měli tehdy u Bati jistotu stálého zaměstnání, ale o svá políčka se nadále starali.
 
Přestože je s chovem vždy dost práce, díky zatravnění ubyly hospodářům starosti se zpracováním půdy, setím a dalšími nutnými agrotechnickými zásahy. Za poslední roky si chovatelé vybudovali síť odběratelů, kteří si kupují celé kusy. Býčci mají v průměru stáří jeden rok a váhu 320 až 380 kg. Jde tedy o kvalitní telecí maso. Jalovičky jsou prodávány do dalších chovů.
 
Od ojetin k nové technice
 
Žádné hospodářství, byť malé, se neobejde bez techniky. V Hvozdné šli cestou možného. Tedy od pořízení použité, levné, v době začátků, až po novou v současnosti. Nejdříve to tedy byly nejčastěji stroje z druhé ruky, převážně z agrobazarů. Prvním novým strojem na gruntě byl pluh.
 
Změna v zaměření hospodářství pak znamenala také potřebu jiných strojů. Prioritní se stala technika na sklizeň píce, tedy žací lišta, obraceč, shrnovač a lis. Staré stroje již zaostávaly - především výkonem, a tak je v rodině Morbicerů začali postupně doplňovat modernějšími a výkonnějšími. „V roce 2007 jsme si koupili nový traktor. Po dlouhém vybírání zvítězila značka New Holland. S výkonem 100 k je pro naše potřeby naprosto postačující. Po traktoru následoval lis značky Krone s tandemovou nápravou, semivariabilní lisovací komorou a řezáním. Starší disková žací lišta z Pelhřimova měla své nejlepší dny již za sebou, a tak jsme museli koupit novou. Jako dobrá volba se nám jevila středově zavěšená, hydropneumaticky odpružená disková žací lišta Fella o záběru tři metry. A podobně to šlo i s ostatní technikou. Technický stav ostatních strojů v pícní lince nás postupně také donutil uvažovat o jejich výměně, a tak když společnost Unimarco začala prodávat techniku Tonutti, rozhodli jsme se vyměnit starý tří a půlmetrový obraceč Fella za stejně velký obraceč Tonutti. Ten používáme na malých plochách a slouží také jako záložní stroj. Na velkých pozemcích používáme osmirotorový obraceč – opět značky Tonutti se záběrem 7,7 m. Od stejné značky si v letošním roce ještě pořídíme jednorotorový shrnovač se záběrem 4,5 m. K tomu máme od loňska také jeden dvourotorový zánovní shrnovač Fella. Ten je pro nás vítaným pomocníkem, když sklízíme první seno a nestíháme, protože je hodně hmoty. Z 30 ha travních ploch je přibližně sedm hektarů pastvin, na zbytku plochy sklízíme a lisujeme travní hmotu. Většinou děláme tři seče. Na jaře sekáme i pastvinu, později nedopasky mulčujeme. Pokud je potřeba, travní plochy doséváme třímetrovým diskovým secím strojem."  
 
A proč si u Morbicerů vybrali pícní techniku Tonutti?  Odpověď je logická. „ Principiálně i po stránce komponentů jsou dnes stroje různých značek velmi podobné. U značky Tonutti máme velmi blízko servis, náhradní díly i případnou technickou podporu“ vysvětluje David Morbicer.  
 
V současné době je rodina Morbicerů tedy technikou dostatečně vybavena. Pro potřeby malého hospodářství má vše, co potřebuje. Některé stroje jsou nové, jiné zánovní, ale všechny spolehlivé.
 
Důležitá je organizace práce a chuť
 
Hospodářství na „vedlejšák“ vyžaduje správnou organizaci práce. „Když jste do šesti nebo sedmi hodin večer na poli, domů jedete z farmy v deset. Musíte vypřáhnout, zaparkovat, doplnit naftu, zkontrolovat techniku, když je potřeba, tak také hned opravit a připravit vše na další den. Proto se snažíme vše podstatné směrovat na víkend. Například v pondělí nebo v úterý posečeme, během týdne velkým obracečem hmotu rychle obrátíme a potom v pátek a sobotu shrnujeme a lisujeme. Ve zbytku víkendu potom balíky svezeme na farmu a uložíme,“ popisuje způsob práce na farmě David Morbicer.  
 
Z hospodářství, jaké mají u Morbicerů nikdo nezbohatne. Nabízí se tedy otázka, jaký to má pro zúčastněné smysl? „Zpočátku to bylo určité zadostiučinění bývalému režimu, který naší rodinu o majetek připravil. Dnes to my dospělí chápeme jako start pro další generace. Podařilo se nám zajistit potřebnou techniku, založit chov a rozběhnout hospodářství. Nyní se budeme věnovat jeho dalšímu zvelebování. Naším cílem je mít v budoucnu krásnou farmu, kam budou všichni rádi jezdit. V nejbližší budoucnosti nás čeká oprava budov statku, vybudování zimoviště pro skot a stavba haly na uskladnění techniky.“
 
Význam farem, jako je ta Morbicerů, je také společenský. Tyto malé rodinné farmy se nacházejí často na pozemcích, které by pro velký zemědělský podnik neměly velký význam. Jsou to malé pozemky mezi lesy, kopcovité, hůře dostupné a péče, kterou jim hospodáři věnují, by se v družstvech nejspíše nedočkaly. A tak musíme vyzdvihnout i jejich funkci krajinotvornou.
 
Jiří Hruška
 
Vyšlo v časopise Farmář č. 9/2014
 
 
Zdroj: www.agris.cz
 


Další články