cs en de

Ke spojení ministerstva zemědělství a životního prostředí ještě nedozrál čas

 Nakolik se odrazí předvolební rétorika na téma sloučení ministerstva zemědělství (MZe) a ministerstva životního prostředí (MŽP) v povolební realitě, zcela jistě ukáže čas. Pokud by ale k takovému spojení skutečně mělo dojít, způsobilo by to zcela jistě více škody než užitku.
 
Hlavním důvodem jsou velmi vzdálené představy obou resortů o tom, jak se v krajině chovat, za jakých podmínek v ní podnikat a jak pojmout ochranu přírody jako takovou. Velmi zjednodušeně řečeno totiž platí, že zatímco skupina často naivních ochránců přírody pojímá životní prostředí jako prostor, ze kterého je třeba v maximálně možné míře vytěsnit aktivity člověka, a má v tom oporu na MŽP, jiná skupina podnikatelů v zemědělství naproti tomu pojímá stejný prostor jako prostředí k průmyslové produkci na úkor přirozených přírodních procesů - a má v tom oporu na MZe. Existence obou resortů samostatně tak v současné době vytváří jistý rovnovážný stav mezi oběma pohledy, což je výhodné a vhodné pro obě strany.
 
Zemědělství je ovšem samozřejmě velmi podstatnou součástí životního prostředí, a také proto je v řadě zemí v rámci státní správy (ministerstev) spojeno v jednom úřadu. Cílově by se tak mělo stát i v ČR, což by jistě vedlo k poklesu byrokracie, kterou oba resorty zatěžují jak podnikatele ve venkovském prostoru, tak ale také procesy, které jsou v zájmu životního prostředí. Množství zejména podzákonných norem, které jdou v požadavcích na jejich dodržování zcela proto sobě, takže v praxi není možné jejich dikci vyhovět bez toho, aniž by se našinec dostal do kolize s jinými požadavky jiného předpisu, je v současné době značné. Také redukce státního aparátu při propojení obou resortů by byla vítaná - předpokládaný nižší počet úředníků by, doufejme, neměl tolik času vymýšlet nové a nové regulace. Přesto by bylo spojení resortů v současné době značným rizikem.
 
Je totiž téměř jisté, že by v následné praxi převládl buď zemědělský podnikatelský postoj, nebo naopak ochrana přírody za každou cenu - k tomu mimochodem vytvořila velký prostor letos přijatá novela zákona o ochraně přírody a krajiny. Kupodivu jsou to spíše ochránci, kteří se zatím jen verbálně plánované integrace obávají a své výhrady již také veřejně prezentovali. Spíše větší obavy by ale měli mít hospodařící zemědělci, a to zejména ve světle dvou skutečností.
 
Tou první je posun vnímání přírody a životního prostředí z řad laické veřejnosti, která je nejen u nás bombardována množstvím katastrofických vizí o stavu přírody a která je díky tomu náchylná k podpoře přijímání často zcela nepřirozených regulací aktivit člověka v přírodě, ačkoli člověk je její nedílnou součástí. Tou druhou jsou výsledky letošních parlamentních voleb, které jako jedno z možných řešení nabízejí jednobarevnou vládu, jejíž existence by spojení resortů výrazně zjednodušila. Byl to ostatně ministr životního prostředí Richard Brabec, která s myšlenkou (která jinak není nová) spojení přišel. Vzhledem k významné pozici Brabce v uskupení, které má ambici vládnout této zemi, by se tak mohly misky vah ohledně podnikání na našem venkově vychýlit ve prospěch „zelených regulací“. V kombinaci všeobecného populismu v „zájmu lidu“ a Brabcových ambicí by se pak „zelené regulace“ mohly prosadit docela snadno.
 
Samozřejmě, že je žádoucí, aby se v ČR chovali lidé v krajině zodpovědněji, než jak je to naučil předlistopadový režim. Samozřejmě je proto také na místě aktualizovat stávající, ve prospěch průmyslového vytěžování krajiny koncipované režimy podnikání, nejen toho zemědělského, v krajině. Dít se tak ale má především na základě historických zkušeností a výsledků vědy a výzkumu, ne však prostřednictvím aktivistických emocí, čehož jsme v poslední době svědkem. Možná i to je ale důvodem politického propadu Strany zelených a možná se z toho někdo poučí. Je to ale jen „možná“….
 
Jistý dílčí přesun dnes dělených kompetencí mezi MŽP a MZe by nicméně praktický byl - především v oblasti vody a půdy. Dnes má MŽP na starosti vodu podzemní, MZe pak vodu povrchovou, přičemž z pohledu krajiny je to pořád jen a jen voda. Stejně tak půda je dnes v rámci kompetenčního zákona „přidělená“ na MŽP (což MZe možná ani vůbec neví), ale v „půdní legislativě“ je aktivní zejména MZe a má také pod sebou Státní pozemkový úřad a proces pozemkových úprav. Zdá se tak, že by bylo možné buď přesunout vodu jako celek pod MŽP a půdu jako celek pod MZe, nebo dokonce i naopak. Takové řešení by mohlo být a řád více „funkčnější“, než plná integrace. I když přesunout veškeré kompetence k půdě na MZe je ve světle různých předkupních práv nebo restitučních teček také riziko…
 
Petr Havel
 
Zdroj: www.asz.cz
 


Další články