cs en de

Nedostatek vody nehrozí, budeme-li s ní dobře hospodařit

 Pokud bude nad naší zemí i nadále v průběhu roku pršet a v zimě padat sníh, nemusí mít obyvatelé ČR ani v dlouhodobém horizontu obavy z nedostatku vody. A to dokonce i v případě, že pršet bude méně než v současné době.
 
Navzdory laickým vyjádřením zejména z úst našich politiků či „informacím“ v našich médiích nemá totiž naše země problém s nedostatkem vody a neměla by jej ani letos, pokud bychom s vodou lépe hospodařili. Podle statistik u nás ročně naprší v průměru 55 000 milionů kubíků vody, což je mnohonásobně více, než spotřebujeme jak pro pitné účely, tak v průmyslu. Naproti tomu se v ČR ročně spotřebuje něco kolem 1 300 milionů kubíků vody, nejvíce právě pro potřeby průmyslu, a to zejména energetiky a těžebního průmyslu. Konkrétně se ročně pro průmyslové účely spotřebuje přes 700 milionů kubíků vody, k výrobě pitné vody zhruba 600 milionů kubíků vody, zbytek připadá na „ostatní odběratele“, například zemědělství. To ale spotřebovává mnohem menší podíl vody, než je běžné ve světě. Tam se zemědělství podílí na celkové spotřebě vody až 70 procenty, u nás se tento podíl pohybuje kolem dvou procent.
 
To se ale zřejmě v následujících letech změní, pokud chce ČR udržet nebo dokonce rozšířit stávající podíl produkce zeleniny, ovoce a dalších specifických hospodářských plodin na domácím trhu. Jinými slovy podíl takové produkce, kterou je možné a v budoucnosti bude zřejmě i nutné intenzivně zavlažovat. Na místě je proto uvažovat o vyšším než současném využití závlahových systémů, a kardinální otázkou je, jakých. Není přitom třeba vymýšlet vymyšlené – optimální inspiraci představují zkušenosti polopouštní země Izraele, která je světovou jedničkou ve využívání vody v závlahových systémech a v nakládání s vodou vůbec. Lídrem moderních závlahových systémů je pak společnost NETAFIM, která má svou dceřinou společnost i v ČR, a pravidelně také účinnost svých technologií prezentuje. Ta je skutečně vysoká – izraelský systém kapkových závlah zvyšuje výnosy až o 50 procent, zatímco spotřebu vody snižuje o 40 procent. Základem je myšlenka, podle které je nutné zavlažovat rostliny, a ne půdu. Pokud se totiž dá rostlině přesně tolik vody, kolik optimálně potřebuje, ušetří se nejen voda, ale i živiny, které jsou distribuovány spolu se závlahovou vodou. „Mozkem“ kapkové závlahy je kapkovač, který rostlinu zavlažuje a který reguluje tlak vody tak, aby voda pouze kapala. Nejmodernější kapkovače mají v sobě navíc zabudován systém Turbonet, který často se zanášející kapkovač automaticky čistí. Uvedená technologie se sice již v ČR používá, zatím však jde spíše o jednotlivé projekty než o plošné využití.
 
Generální prevencí možných dopadů sucha je ale samozřejmě nutnost cíleně zvyšovat schopnost krajiny a půdy zadržovat vodu. Tu nepotřebují jen lidé a hospodařící zemědělci, ale také veškerá vegetace a organismy žijící na našem území. Celkem 97 procent všech zdrojů vody přitom u nás pochází z dešťových srážek a voda, kterou naše krajina nedokáže zadržet, od nás odtéká na území dalších států a následně do moří. Platí tak, že „co nedokážeme zadržet, o to přijdeme“. Na rozdíl od nás to dobře věděli naši předkové. V době rozvoje rybníkářství v 16. století se na našem území například nacházelo více než 180 000 hektarů ploch rybníků, které dokázaly zadržet téměř 2,5 miliardy kubíků vody, což je pro představu 3,5x více, než dokáže zadržet přehrada Orlík. Oproti tomu je dnes plocha vodních nádrží ani ne poloviční – vodní plochy se v současné době rozkládají na území přes 80 000 hektarů, z toho plochy rybníků tvoří zhruba 52 000 hektarů a zhruba 30 000 hektarů pokrývají plochy umělých vodních nádrží. To fakticky znamená, že množství ploch specielně určených pro zadržování vody v krajině významně ubylo. Kromě toho se schopnost stávajících rybníků (i přehrad) zadržovat vodu stále snižuje, vzhledem k tomu, že jsou postupně zanášeny půdou splavenou z okolních polí.
 
To je dáno zejména velkými nepřerušovanými plochami polí, které byly zceleny v polovině minulého století v procesu kolektivizace, čímž z venkovského prostředí zmizely krajinné prvky (meze, remízky, háje, mokřady, aleje či jednotlivé stromy), které bránily vodě z dešťů ve splachu kvalitní půdy z polí a část vody ze srážek dokázaly zadržet. Intenzivní zemědělská produkce postavená na zvyšování hektarových výnosů prostřednictvím chemických hnojiv následně zničila v půdě přítomné organismy, které byly základem pro retenční schopnost krajiny (schopnost zadržovat vodu). Výsledkem je stále rostoucí riziko vodní eroze, což v praxi znamená, že kromě vody nezadržené v krajině přicházíme také o nejcennější svrchní část půdy, která končí ve vodních tocích, nádržích, rybnících … i na našich zahrádkách a v domech. Podle Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půd (VÚMOP) přitom dokáže hektar kvalitní černozemě zadržet asi 3 500 kubíků vody. Díky záborům půdy, především ke stavebním, ale i k těžebním účelům, ale takové půdy v ČR neustále ubývá. Nejen v současné době. Podle VÚMOP ubylo v naší zemi od roku 1937 do současnosti zhruba 800 000 hektarů zemědělské půdy. V současné době se tempo úbytku zemědělské půdy snižuje, pokračuje ale nadále proces degradace půdy. Dnes je u nás vodní erozí ohroženo přes 50 % zemědělské půdy, větrnou erozí zhruba 14 % půdy a 40 % půdy je díky těžké zemědělské mechanizaci utuženo. Na takových pozemcích ovšem vodu ze srážek v dostatečné míře zadržet nelze.
 
Schopnost krajiny vsakovat vodu je klíčová především pro doplňování podzemních zdrojů vod, které se mimochodem podílí na zdrojích pitné vody pro obyvatele ČR rovnou polovinou. V současné době přitom „žijí“ zdroje podzemních vod především z pomalu tajícího sněhu v jarních měsících roku, pokud ovšem nějaký sníh napadne. „Normálně“ by se měly zdroje podzemních vod doplňovat i z dešťových srážek v průběhu roku – to je ale za současné situace možné pouze z delších a vytrvalejších dešťů. Bohužel většina dešťových srážek má v současnosti charakter přívalových dešťů – a tuto vodu krajina nedokáže absorbovat. Přestože to tak zejména po letošním suchém a horkém létu nevypadá, dešťových srážek je přitom v současnosti více než v minulosti. Podle statistik Českého hydrometeorologického ústavu u nás dokonce v posledních 20 letech napršelo v průměru o 6% více srážek, než je dlouhodobý průměr. Vody shůry je tedy stále dost, ba dokonce o trochu víc, což ovšem pro změnu, opět kvůli tomu, že krajina nedokáže přívaly vod zadržet, vede k opačnému extrému – růstu rizika povodní.
 
Ambici změnit současný mimořádně nepříznivý stav naší krajiny a především vzorce chování lidských jedinců v ní má nedávno vládou přijatý dokument „Příprava realizace opatření pro zmírnění negativních dopadů sucha a nedostatku vody“. Ten historicky poprvé pojímá rizika sucha a povodní dohromady – i proto, že se na jeho vzniku rozhodující mírou podílela dvě ministerstva – zemědělství a životního prostředí, zejména prostřednictvím zmiňovaného VÚMOP (zemědělství) a Výzkumného ústavu vodohospodářského T.G. Masaryka životní prostředí). Prakticky všechna navrhovaná opatření skutečně mohou ke zlepšení přispět – rozhodující ale bude, jaká z nich budou brána jako prioritní a která opatření budou doprovodná, přičemž je zřejmé, že jednotlivé střípky z klopotně poskládané mozaiky nelze vytrhovat ze souvislostí a je nutné je uskutečňovat ve vzájemné kooperaci. Bohužel jsme již pár týdnů po odeznění sucha v situaci, kdy se opětně připravují zákony, jejichž důsledkem nebude v rozporu s uvedeným dokumentem zlepšení, ale naopak zhoršení současného stavu krajiny.
 
Uvedený materiál má i svou analytickou část, která na základě již dřívějších výzkumů a různých pilotních projektů odhaduje také dopady případného sucha na zásoby pitné vody v ČR. „Pokud se naplní předpoklad změny klimatu, pak i průměrný scénář by měl za následek nepokrytí současné úrovně povolených odběrů vod,“ uvádí se přitom v analytických podkladech. Ty pak doporučují mimo jiné zvýšit akumulaci povrchové vody ve vodních nádržích. „Malé vodní nádrže pro zajištění významnějších odběrů vody nejsou podstatné, a proto by měla být v budoucnosti pozornost věnována zejména výstavbě větších vodních nádrží se schopností manipulovat vodou a ovlivňovat odtokové poměry ze svého zásobního prostoru. Výstavby suchých poldrů by měla být omezena jen na případy, kdy výstavba vodní nádrže nemá vodohospodářský smysl. Budovat suché poldry v místech vhodných pro vodní nádrž není účelné, především z hlediska boje proti suchu včetně adaptačních opatření na možnou klimatickou změnu. Je třeba – bez ohledu na vývoj klimatu, podporovat rozvoj rybníků,“ píše se také v analytických podkladech.
 
Mezi pro veřejnost nepříliš dobrou zprávu patří i doporučení zvýšit poplatky za odběry podzemních vod, i proto, že ceny podzemní vody nebyly upravovány více než 10 let. „Navrhované opatření by kromě vyšší úspory vedlo k přesunu poptávky po vodě k vodě povrchové,“ píše se v dokumentu. Což by ovšem znamenalo, mimo jiné, impulz k možné další výstavbě přehrad.
 
Ty by ovšem měly být voleny až jako poslední možné řešení, na druhou stranu by neměly být jen na základě emocí a populismu politiků, zvláště těch lokálních, generálně zatracovány. Není navíc dáno, že území „generelu“, tedy lokality vyčleněné pro potenciální výstavbu nádrží, budou k tomuto účely skutečně reálně použity, což ovšem veřejnost neví. Neví ale ani také, že vyšší zpoplatnění podzemních vod spotřebu pitné vody do zdrojů povrchových vod nepřesměruje, protože to v řadě regionů ČR není v praxi možné – dostatečné zdroje povrchové vody nejsou k dispozici. To vše v praxi znamená, že hospodaření a nakládání s vodou v naší zemi bude ještě předmětem mnoha diskusí i emocí. Šancí zvýšit povědomí o komoditě, na které jsme všichni závislí, bude v průběhu příštího roku série akcí pro širokou veřejnost, věnovaná problematice vody, kterou na statcích svých členů uspořádá Asociace soukromého zemědělství ČR. Tak uvidíme.
 
Petr Havel
 
Zdroj: www.asz.cz


Další články