cs en de

O účelu ekologických dotací

 Blížící se reálné spuštění zemědělských podpor pro období 2015 až 2020, když letošní rok je v zásadě ještě pokračováním období předchozího, eskaluje v ČR diskuse zejména na téma „jak (z peněz daňových poplatníků) podpořit zemědělskou produkci“.
 
Poněkud se ale v této souvislosti zapomíná, jaký byl hlavní důvod stávajícího objemu dotací do zemědělství v rámci celkového evropského rozpočtu. Základní argumentací směrem k evropským daňovým poplatníkům k tomu, aby byli ochotni dál segment zemědělství podporovat, byl totiž pravý opak – že totiž o podporu produkce nejde a nepůjde, ale že je zemědělství třeba podporovat jakožto oblast veřejného zájmu. Tím je pro řadu Evropanů – nezemědělců - především pestrá a díky tomu vůči různým klimatickým vlivům odolnější krajina, zachování produkčního potenciálu půdy (ne však nutně potřeba produkovat na ní ještě více zemědělských komodit), zachování a zlepšení důstojnosti podmínek života na venkově či alespoň zachování stávající zaměstnanosti na venkově. Samozřejmě, v praxi by mělo jít o vyvážený poměr produkčního i neprodukčního zemědělství, což se dnes zahrnuje pod pojem „udržitelnost“. Možná pozitivní image evropského zemědělství v očích značné části nezemědělců však rozhodně není spojena s rostoucí zemědělskou produkcí.
 
Neustálé zdůrazňování produkčních priorit překvapuje zejména u některých skupin zemědělských podnikatelů – například u biozemědělců. Aktuální a v poslední době hojně prezentované statistiky týkající se nárůstu tržeb za bioprodukty a teze o tom, jak je žádoucí jejich podíl na trhu ještě dále zvyšovat, bohužel není správné vnímat jako pozitivní podnikatelský signál. Za situace, kdy i naše biozemědělství minimálně mediálně podléhá mantře potřeby zvyšovat svou produkci, je naopak pomalu na čase se ptát, zdali náhodou nejsou tyto teze v rozporu s původní ideou biozemědělství jako způsobem hospodaření, který je šetrnější k životnímu prostředí. A zdali také nejsou tyto teze v rozporu s tím, co od (bio)zemědělství očekává na zemědělské podpory přispívající daňový poplatník. Jeho prioritou totiž zcela jistě není podporovat zemědělství, na jehož konci jsou několikanásobně dražší potraviny, než kdyby tak vysoké podpory biozemědělci nepobírali, a tudíž zřejmě také tolik dražších potravin či zemědělských surovin neprodukovali.
 
Rozvoj biozemědělské produkce je totiž dán zejména díky vyšší dotační podpoře oproti zemědělství konvenčnímu. V praxi je pak úspěch tohoto rozvoje prezentován jako vyšší podíl biopotravin na trhu, případně stoupajícími tržbami za tyto výrobky, i když jsou vyšší tržby dány také on-line přítomnou inflací. Daňový poplatník, až na několik procent spotřebitelů kupujících bioprodukty, by ale chtěl myslím slyšet něco jiného: Jak se biozemědělství podílí na zlepšení stavu půdy a krajiny. Za to je jistě ochoten zaplatit spíše, než za drahou biomrkev.
 
Pokud dnes část evropské i naší populace jásá nad rostoucím odbytem biomrkví, zdá se, že jde o další díl nekonečného seriálu dnešního spotřebního světa v novodobé bibli zvané důležitost priorit. Bohužel ve smyslu, že ani v biozemědělství jsme nedokázali odlišit důležitější od méně důležitého. Daleko důležitější než produkce finálních biopotravin je totiž ochrana půdy a krajiny, k níž má k přírodě šetrnější hospodaření (biozemědělství) přispívat. Ekologické hospodaření je navíc z podstaty věci spíše životní postoj či podnikatelská filosofie, která se k umělému navyšování produkce jakéhokoli charakteru staví spíše odmítavě. To je ovšem v přímém rozporu s tím, jak dnes biozemědělci a ekologičtí zemědělci oblast svého podnikání prezentují. Například i tím, jak jim rostou hektarové výnosy, jak se zvyšuje efektivita, jak roste zájem o bioprodukty z jedné části ČR, nebo Evropy (nebo světa) v jiné části ČR, EU nebo planety. To ale již v podstatě není ekologické zemědělství, neboť transport jeho produktů zanechává na životním prostředí stejně negativní stopy, jako zemědělství konvenční. Jako ostatně jakákoli intenzifikace podnikání zejména v krajině, ale i ve všech dalších průmyslových oblastech.
 
Intenzita bioprodukce a rostoucí tržby za ní tak v praxi není zprávou o zlepšování stavu životního prostředí. Navíc je asi třeba odlišovat biozemědělství (ekozemědělství) a biopotravinářství. To prvé je žádoucí, to druhé ale ne zas tak docela. Což není nic proti biopotravinám, ty by ale měly být spíše pověstnou „třešničkou“ na dortu k přírodě šetrnému hospodaření, než finálním cílem. Ne každý evropský daňový poplatník tuší, že biopotraviny na rozdíl od ostatních potravin dotuje dvakrát – jednou v daňových odvodech, z nichž se generují dotace do zemědělství, a podruhé ve vyšších cenách biopotravin. Obávám se, že až to většině lidí dojde, nedopadne to s biozemědělstvím, které sází místo environmentálních priorit na obhajobu dražších potravin, moc dobře.
 
Petr Havel


Zdroj: www.asz.cz


Další články