cs en de

Panská zvůle lidové myslivosti

 Honební společenstvo si u nás v Růžďce nedaleko Vsetína vzali do své péče myslivci. Myslivecký hospodář byl zároveň honebním starostou. Za celé desetiletí, kdy měli naše pozemky pronajaté, jsme nedostali ani jednu pozvánku na výroční valnou hromadu. Přitom neporušili zákon, protože podle novely ze dne 28. 2. 2003 nemusí být svolána valná hromada honebního společenství nejméně jednou za rok, ale „zpravidla“ jednou za rok (§ 22 odst. 1).
 
 
Hostem na vlastním majetku
 
Čekali jsme, že budeme pozváni alespoň na tu, která se koná jednou za deset let. Protože honitba byla pronajata do 31. 3. 2013, začali jsme se od začátku ledna poptávat po termínu jejího konání. Až koncem ledna jsme se dověděli, že valná hromada proběhla v červnu roku 2012. Sešlo se několik lidí na myslivecké chatě, hodinu počkali a pak si zvolili nový výbor a odhlasovali všechno, co chtěli. Honebním starostou byl prý zvolen profesionální lesník, dále se usnesli, že nájemné stanoví výbor. Ten to hned udělal a stanovil nájemné ve výši 3 Kč/ha. Tak je honitba pronajata na dalších 10 let, aniž by se vlastníků zemědělských a lesních pozemků kdokoliv na něco zeptal. To vše jsme se dověděli až za déle než šest měsíců. Vše bylo ale provedeno podle zákona. Konání valné hromady prý bylo vyvěšeno na obecní úřední desce a vyhlášeno místním rozhlasem. Jenže „nějak záhadně“ se o jejím konání nedozvěděl ani zemědělec, který bydlí čtyři metry (!) od Obecního úřadu Růžďka! Právě tak jiný, který pracuje jako školník ve škole vzdálené od obecního úřadu cca 100 m. Také další majitelé pozemků, bydlící v okruhu 300 m od obecního úřadu netušili, že jejich pozemky jsou na deset let pronajaty. Před více než deseti lety jsme se dohodli, ať nám těch pár korun nájemného myslivci nevyplácejí, ale dají to na nějaký dobročinný účel. Ve slušné společnosti by se tedy dalo předpokládat, že když to mají vlastně zdarma, budou se snažit s vlastníky pozemků domluvit. Ale když nemusí – proč by to dělali?
 
Pochopil jsem, proč se tolik subjektů přimlouvalo za to, aby se myslivecký zákon neotevíral před sjednáváním nových nájemních smluv. V anketě Světa myslivosti 4/2012 se pět z 11 subjektů vyjádřilo velmi negativně k otevření mysliveckého zákona v tomto období! Když k tomu připočteme také odmítavý názor předsedy Zemědělského výboru Poslanecké sněmovny, není divné, že se nic neotevíralo!
 
Dobrý, až satirický článek napsal profesionální lesník Petr Ziegrosser: „Za nejdůležitější považuji, že se nám podařilo i navzdory tlaku některých „reformátorů“ udržet v nezměněné podobě zákon č. 449/2001 Sb. O myslivosti a jeho prováděcí vyhlášky“ (citace: Svět myslivosti 4/2013 strana 13).
 
Jak jsme zjistili z našeho příkladu a kdoví kolika jiných, opravdu se to vyplatilo a stálo to za to lobbování. Co je v kapse a v mrazáku, to se počítá a majitelé pozemků, zemědělci či lesní hospodáři ať si trhnou.
 
Náhrady bez úhrady
 
Další problém je vymáhání náhrad za škody způsobené hlavně přemnoženou spárkatou zvěří. Normálním způsobem vymoci náhradu je téměř nemožné. Dá se to zkusit přes soud, ale ti, kteří tak učinili, většinou dopadli jako sedláci u Chlumce. Potom je možnost udělat s myslivci dohodu. To jsem zkusil, také se to preferuje. Jenomže výsledek byl uhrazení cca 20 % způsobené škody, čili almužna, a i to viděli myslivci tak, že jsem je okradl. Ještě po roce mi to jeden z nich přišel vyčítat, že jsem je připravil o velké peníze: „Oni na pouť vaří guláš, prodávají kořalku a já jim takto těžce vydělané peníze vyrvu z pokladny!“
 
Zúčastnil jsem se dvou seminářů o škodách způsobených zvěří a jejich náhradě, v lesnické škole v Hranicích a v lesnické škole v Trutnově. Přednášející pracovníci Ministerstva zemědělství nám představovali různé tabulky, grafy a podobně. Sice jsme se dověděli, že spárkatá zvěř je přemnožena třikrát, pětkrát, osmkrát…, ale to je všechno v pořádku. Pracovníci Ministerstva zemědělství přednášejí stylem: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Ono to do sebe na tabuli všechno zapadá: procenta, tabulky, grafy, sčítání a odčítání. Zato zvěř se v lese a na poli spíš násobí. Všechny tyto počty mají jenom jedno pozitivum: kdo si hraje, nezlobí. Čekal bych, že za své docela slušné peníze, kterými jsou z našich daní úředníci placeni, bude výsledek práce trochu jiný než od dětí v mateřské škole. Také při přednášce jsme si my, zemědělci, připadali jako v nepřátelském táboře. Zúčastnili se nejen profesoři, ale také frekventanti školy, po poledni se aula už dost vyprázdnila, a když došlo na diskuzi, tak nás tam zůstalo pouze několik a diskuze byla vedena spíš do ztracena.
 
Peripetie kolem novelizace
 
Stejně tak se vedly do ztracena všechny diskuze o změně tohoto zákona. Se změnou počítá také NLP II z 18. 7. 2007, klíčová akce 11. To se už dlouho dařilo sabotovat pracovníkům Ministerstva zemědělství. V roce 2006 se myslivecký zákon dostal na projednávání u Ústavního soudu ČR, ale všechny stížnosti byly zamítnuty. Myslivost je (podle nich) třeba chápat jako „cílevědomě regulovanou činnost v zájmu ochrany přírody“ a majitelé pozemků tedy musí strpět omezení vlastnických práv. Tehdejší senátor Karel Schwarzenberg na to reagoval v Lidových novinách takto: „Myslivecký zákon v současné podobě představuje tak nesmyslnou normu, že to snad nemá v české historii obdoby. Naposledy se něco podobného asi povedlo Říšskému nejvyššímu lovčímu Hermanu Goringovi, ani jeho nařízení nevyšla myslivcům tak vstříc, jako dnešní myslivecký zákon.“ Lidové noviny nadepsaly tento rozhovor s panem senátorem „To nedokázal ani Goring.“ Že to u ústavního soudu takto prošlo za předsednictví Dr. Rychetského, se ani moc nedivím. Ale tehdy byla členkou Ústavního soudu Dr. Wágnerová, kterou jsem do té doby pokládal za velmi dobrou, dokonce moudrou ženu ve veřejné správě. Nevím, jestli je možné, aby si moudrost vzala dovolenou, ale takto to v tomto případě asi bylo. Že u Ústavního soudu současný myslivecký zákon obhájil soudruh Filip, není vůbec divné. Divné je jenom to, že tento úhel pohledu sdíleli i ostatní členové Ústavního soudu. Pro mne je dost podivné, že si necháváme do našeho hospodářství mluvit příslušníky politické strany, která nás po válce nepřijetím Marshallova plánu a vyrabováním uranu srazila hospodářsky na kolena.
 
Myslel jsem si, že tak moc jsme postiženi jenom my, zemědělci na Valašsku. Ale pak se v televizi objevily ukázky „práce“ např. divokých prasat – právě nedávno si tam na ně stěžovali vlastníci pozemků a zahrad. Účastnil jsem se také školení „Zemědělství a myslivost“, které organizovala naše asociace. Po přednášce Igora Hájka jsem si připadal, jako bychom byli nevolníky z feudálních dob. V chápání myslivosti jsou naši poslanci a velká část myslivců v čase minimálně 200 let nazpět. Četl jsem několikrát, jak panská zvěř devastovala pozemky poddaných, kteří proti tomu nesměli protestovat. Právě komunističtí spisovatelé o tom rádi psali a pojmenovali to „panská zvůle“. A teď tu panskou zvůli obhájili u Ústavního soudu. Zajímavý posun názorů… O tom, že těch postižených je více nejen na Valašsku, ale i např. na Křivoklátsku, psala v Zemědělci Zuzana Fialová. Šlo o návštěvu ministra Petra Bendla na Křivoklátsku. Plocha, na níž měly být již vzrostlé buky a smrky, připomíná spíš bonsaje. Podle tohoto článku jsou na řadě míst evidovány až desetinásobně vyšší stavy zvěře oproti počtům, které by se v nich měly nacházet.
 
Další postižení, kteří jsou poblíž nás, jsou singulárníci. Mám k dispozici odhad škod na lesním pozemku singulárníků Brumov-Bylnice. Soudní znalec Stanislav Vrzalík odhadl škodu za rok 2007 na 1.527 tis. Kč. Za další roky je to podobné, vloni ještě více. Samozřejmě se u Zlínského kraje marně po tyto roky domáhají, aby byla sjednána nějaká náprava. Zkrátka: pejskové štěkají, ale karavana jde dál... K tomuto kraji podal také jeden z našich členů, který se nemohl s myslivci domluvit, žádost o prohlášení svých pozemků za nehonební. Je až neuvěřitelné, jak důkladně na čtyřech stranách zdůvodnil doktor přírodních věd, že žádosti se nevyhovuje. Nechal jsem si tu odpověď okopírovat a schoval jsem si ji pro pravnuky, aby ji později uplatnili v nějakém humoristickém časopisu – čím se také zabývali dnešní státní úředníci, kteří jsou placeni z našich daní. Situace ale vůbec legrační není. V předloňském Zemědělci vypočítala Mgr. Petrová škody na lesnických kulturách na pět miliard korun ročně. Protože máme také les, vím, že toto číslo není nijak přehnané.
 
Pokud žijeme v právním státě, naše konání musí mít oporu v zákoně, což vyplývá z Ústavy, jejíž součástí je Listina základních práv a svobod. Vlastnická práva k půdě jsou absolutní, nedotknutelná a nezpochybnitelná v celém civilizovaném světě. To, co nám předvádí některé naše úřady a taky ČMMJ, je příkladem popření těchto práv. V podstatě se jedná o zločinné spolčení a v právním státě by měly zasáhnout orgány činné v trestním řízení. Ale podle našeho Ústavního soudu je vše v pořádku. Našel jsem v odborném mysliveckém časopisu také tuto větu: „Jsme zde u vážného problému: Byť je téměř 25 let po návratu demokracie, totalita ve vztahu k restituovanému majetku pořád zůstává.“ (Autor: Doc RNDr. Jakub Hruška, CSc, Svět myslivosti 6/2013, úvodník)
 
Diktát moderních aristokratů
 
U nás jsme si poradili, jak to šlo. Celé hospodaření jsme přeorganizovali. Za cenu velkých ztrát jsme ukončili výrobu mléka, byli jsme přinuceni investovat do masného skotu a úprav pozemků. Všechno jsme zatravnili. Brambory si nasázíme na zahrádce. Že za těchto podmínek jsou u nás příjmy z dotací na travní kultury čím dál nižší, je jasné. Takže myslivce a zvěř vidíme jako nutné zlo, které nám diktují naši moderní aristokraté. Je to pro ně mnohem lehčí, než pro feudální šlechtu. Pokud se tehdy majitel panství nestaral o hospodaření, tak o ten majetek přišel. Bývalo dost zchudlých šlechticů. Naši moderní aristokraté z toho nemusí mít obavu. Jejich špatné hospodaření zaplatíme my, vlastníci pozemků.
 
Myslivost v lesích
 
Doposud jsem se zmiňoval o zemědělských pozemcích, ale horší je to s lesem. Samoobnova lesa vůbec nefunguje, protože to, co vyroste v lese z náletu, je spolehlivě zlikvidováno. Zalesňovali jsme část svažité pastviny, protože je ohrožena sesuvy. Přestože proti zalesnění nikdo nic neměl, chodil a jezdil jsem po úřadech tři roky, než se podařilo vyřídit všechna razítka. Protože jde o stabilizaci svážného území, nechal jsem zasadit přes 50 % listnáčů. To se ale neobejde bez oplocenky, jinak by to dopadlo jako na Křivoklátsku. Protože jsem vyřídil vše na úřadech, bylo mi řečeno, že zalesnění zaplatím z poskytnutých dotací. Není to pravda. Když jsem spočítal sazenice, práci na sázení, oplocení a chození a ježdění za úřednickými výmysly, minimálně 40 % dotace nepokryly. Nakonec jsem zjistil, že by byla oplocenka potřebná i na smrky, protože i když na zimu uděláme velmi pečlivý nátěr, na jaře nám část kultury poničí spárkatá zvěř vytloukáním.
 
Zdá se mi téměř neuvěřitelné, že lidé, kteří nemají nouzi o peníze, si svou zábavu nejsou ochotni zaplatit sami. Pokud bych si takového koníčka, jako je myslivost, měl nechat platit jinými, připadal bych si jako žebrák. Ale já jsem asi ze starého světa. Byli jsme vychováni tak, že na to, co chceme nebo potřebujeme, si musíme sami vydělat a zaplatit to. Že by za ty zlodějské názory mohla jakási socialistická či komunistická výchova mladší generace?
 
Ale nejde jenom o škody. Po novém mysliveckém zákoně volá také odborná myslivecká veřejnost. Vybírám jedno vyjádření staré víc než dva roky. „Zatímco Ministerstvo zemědělství trvá na novelizaci zákona a potřebné úpravě příslušné vyhlášky, ČMMJ vyhlašuje proti tomuto kroku petici.“ Na jiném místě: „Moderní myslivecký zákon, který by reflektoval skutečnost a reagoval na aktuální situaci a problémy tak, aby přispěl k jejich uspokojivému řešení, by měl být naprostou samozřejmostí. Domáhat se ho je ponižující.“ (autor: prof. RNDr. Petr Koubek, CSc, Svět myslivosti 5/2013, úvodník)
 
Ukřičená myslivecká lobby
 
Proč toto všechno vypisuji? Vážení přátelé, vlastníci zemědělských a lesních pozemků, zemědělci a lesníci, kterým jde o správné hospodaření se svěřeným majetkem. Chceme-li mít alespoň trochu pořádný zákon, který se bude jmenovat třeba myslivecký, honební nebo jinak, netěšme se, že někdo z poslanců či úředníků se bude snažit to za nás udělat. Važme si toho, že máme naši asociaci a že naši představitelé se i těmito problémy zabývají. Nepočítejme ale s tím, že všechno udělají za nás. Je to málo, jestli pan předseda Stehlík nebo pan tajemník Šebek a jiní tuto věc řeší. Je to málo. Velmi silná myslivecká lobby je schopna je kdykoliv ukřičet. Rozhodl jsem se k napsání tohoto článku po tom, co náš ministr jmenoval mysliveckou radu. Znamená to naprosté popření toho, že u nás existují nějací soukromí vlastníci půdy. Před pár lety jsem si přečetl názor jednoho čtenáře Zemědělce, že půda by měla patřit všem jako slunce, voda a vzduch. V jiném čísle jsem četl, že se vyjádřil úředník státních lesů, že budujeme demokracii třetího tisíciletí. Počítejme s tím, že tyto úlety budou i v poslaneckých lavicích. My jsme přece voliči, najděme si každý svého poslance a chtějme po nich, aby nám odhlasovali opravdu demokratický zákon, podle kterého by nebylo možno okrádat ty, kteří se o svůj majetek starají. Pokusil jsem se se svými zkušenostmi seznámit osobně pana Dr. Nečase, Petra Gazdíka, Jiřího Čunka i někdejšího předsedu Zemědělského výboru Poslanecké sněmovny Pavola Lukšu. Zkrátka je to málo, když to dělá jeden. Je potřeba, abychom byli slyšet téměř všichni. Vím, že ne všude je situace taková jako u nás. Že existují i slušní myslivci, třeba i z našich řad, i jiní, kteří se snaží s vlastníky pozemků domluvit. Jenomže i u vás, kteří se slušně domlouváte, se může situace změnit, stačí na to třeba jeden, dva lidé a pokud nebudou nastaveny správné zákonné mantinely, bude brzy vše jinak. Proto je velmi nutné, abychom si tvorbu zákona dobře pohlídali, jinak může být nový zákon pro nás vlastníky ještě horší než ten nynější. Zájemců o vytvoření něčeho takového je jistě víc než dost.
 
Selská myslivost je přirozená
 
Abychom se ze situace s přemnoženou zvěří brzy dostali, navrhněme jiný způsob: pokud někdo vlastní pozemek, ať si na něm loví nebo organizuje lov. V EU to není nic neobvyklého. Takto bychom se dostali na únosné stavy zvěře velmi brzy a mohla by se brzy zmátořit i drobná polní zvěř. Ale pokud toto řeknete před myslivci či úředníky Ministerstva zemědělství, dívají se na vás, jako že jste spadli z Marsu.
 
Že je tvorba správného mysliveckého zákona složitý proces, je samozřejmé. Za Masarykovy republiky měl zákon jednu sympatickou pojistku, která spočívala v mnohem nižší minimální výměře honitby. Ve státech, které nezažily totalitu jako u nás, to stále ještě platí. U nich se ale myslivci velmi často sdružují. V tom je právě rozdíl - jestli se rozhodnou myslivci sami sdružit, anebo jim to nařídí zákon. V naší obci je výměra honební plochy necelých 1 800 ha. Tato se nikdy nerozdrobila, i když to bylo možné. Proč? Protože myslivci si byli vědomi, že když se nebudou chovat k vlastníkům pozemků slušně, část se naštve, dají si dohromady např. 200 ha a oni o tu výměru přijdou. Dát dohromady 500 ha v našich složitých poměrech je dost obtížné. Při jedné akci na Ministerstvu zemědělství jsem navrhl moderátorovi této porady, MVDr. Vodňanskému, aby, pokud trvají na minimální výměře honitby 500 ha, vymysleli něco podobného, aby vlastníci půdy mohli bez soudů vymoci slušné hospodaření myslivců na jejich pozemcích. Dosud jsem neslyšel, že by se tím někdo zabýval. Zkrátka: nemusí. Já sám o členství u myslivců zájem nemám, ale přesto to sleduji. Můj otec byl myslivec, myslivecký hospodář, zkušební komisař u mysliveckých zkoušek, člen okresního výboru, to vše do roku 1950. Protože v té době u nás nastupovali tzv. lidoví myslivci, dostal otec bez důvodu příkaz k odevzdání zbraní a tím to skončilo. Nebyl zájem, aby se třídní nepřítel - soukromý zemědělec, pohyboval po krajině se zbraní. Na myslivost jsem přesto nijak nezanevřel. V zimě jsem pak často nosil seno do krmelce, když jsem zjistil, že je prázdný. Od té doby mám jeden sen: že se z myslivců – prospěšné organizace, stane organizace opravdu prospěšná, která by své hobby provozovala za své peníze a byla schopná a hlavně ochotná domluvit se s vlastníky pozemků. Zkrátka: slušní lidé, jak jsem to kdysi znal. Zvlášť když byla – nejenom pro mne naprosto nepochopitelně – zařazena mezi naše kulturní bohatství. Byl to pro mne docela šok. Dvakrát jsem si to přečetl, jestli je to pravda. Tak jak já naše myslivce znám, málokomu se podařilo, aby tak dlouho okrádal svoji oběť, jak se to daří organizaci, představující nehmotné kulturní bohatství – našim myslivcům.
 
Navazovat je na co – na výstavě Techagro v Brně v pavilonu Z mi trubači byli schopni naprosto správně zatroubit některé signály, jak jsem je znal víc než před 65 lety. Třeba: liška a jezevec, nebo: k obědu…, jenom kamzík jim dělal trochu potíže. A i jinak. Vždycky si najdu čas lesnickou expozici projít. Takže máme na co navázat. Jenže to bylo uděláno naopak. Napřed to bylo vyhlášeno a teď se to bude budovat.
 
Také jsem četl hodně argumentů, že nic není připraveno. Že je to složité a podobně. Tak to neberu! Věc je úplně jiná. Zkusil se někdo domlouvat s opravdu odbornými pracovníky? Z mnoha mohu jmenovat např. Doc. Ing. Jakuba Hrušku, CSc.; prof. RNDr Petra Koubka, CSc.; Ing. Stanislava Mottla; Ing. Milana Slavingera; redaktora Ing. Davida Vácu; Ing. Josefa Stehlíka a zvlášť Mgr. Věrou Petrovou. Vždyť to, co od nich již léta slyšíme, je jak pro naše ministerské úředníky, tak pro poslance jako když se hází hrách na stěnu. Protože máme ministra zemědělství za KDU-ČSL, bude možná rozumět spíš biblickému přirovnání: Jako když se hází perly sviním…
 
Jan Sedláček, člen ASZ Vsetín


Zdroj: www.asz.cz


Další články