cs en de

Plíživý, ale stále větší problém: Kvalita a dostupnost zdrojů vody

 Poslední dvě suchá léta a tři zimy s nedostatkem sněhu vzbudily v naší veřejnosti konečně zájem o budoucnost zdrojů pitné vody na našem území. Vzhledem k dlouhodobému předchozímu nezájmu o problematiku vody jako takovou se ovšem tématu chopili spíše laici než odborníci, spíše politici než výzkumníci, spíše bulvár než seriózní média. Ne že by se voda nebo rizika sucha v tištěných i elektronických médiích neobjevovala, jak je to ale u nás zvykem, většina informací zásobujících veřejnost postrádá analýzu příčin, souvislostí i důsledků deklarovaných či připravovaných opatření, které mají stávající neutěšený stav napravit.
 
Že je co napravovat, je zcela nasnadě. Zároveň je ale zřejmé, že k funkční nápravě je nutné znát základní příčinu rizik. A tou je struktura naší krajiny, jako neblahé dědictví kolektivizace a socialistického průmyslového zemědělství, které v krajině vytvořilo dlouhé nepřerušované plochy polí, zkrátilo koryta drobných i větších vodních toků, zlikvidovalo množství rybníků, rybníčků a mokřadů, odvodnilo rozsáhlé zemědělské pozemky a zabetonovalo stovky tisíců hektarů zemědělské půdy. Hovoříme-li dnes o ubývání zemědělské půdy ve prospěch těžební činnosti nebo výstavby dálnic či výstavby bytové, je v tom trocha pokrytectví, hovoří-li o tom ti, kteří stáli u ještě rozsáhlejšího odplývání zemědělské půdy ve prospěch průmyslu všeho druhu. Ještě větším pokrytectvím je ale hovořit o boji proti rizikům sucha či povodní a o potřebě zvýšit schopnost naší krajiny zadržovat vodu za situace, kdy reálná dotační politika ministerstva zemědělství preferuje totéž průmyslové zemědělství jako před listopadem a nahrává tak podnikům, jejichž způsob hospodaření dále zvyšuje ohroženost pozemků vodní a větrnou erozí, navíc ještě utužující půdu těžkou zemědělskou technikou, kterou uvedené průmyslové podniky zejména používají. Nedojde-li k cílenému rozčlenění krajiny, například prostřednictvím zpřístupnění pozemků vlastníkům, obnově krajinných prvků a plošné aplikaci půdoochranných opatření, jsou veškeré finanční prostředky směrované na zvýšení schopnosti půdy zadržovat vodu jen politickým marketingem a vyhazováním peněz daňových poplatníků. Aplikace vhodných technologií by přitom k zadržování vody v půdě pomohla více, než si řada lidí uvědomuje – podle propočtů Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půd by se jen za rok zvýšila tato schopnost o 1,5 miliardy kubíků vody, konkrétně ze současných zhruba pěti miliard kubíků vody, které dnes dokáže zemědělská půda v ČR zadržet, na 6,5 miliard kubíků vody. Tím by se podstatně snížilo riziko vodní eroze, kterým je dnes postiženo už 67 procent zemědělských půd v ČR, ačkoli většina médií stále otrocky opisuje číslo 50 procent. Dvoutřetinovou ohroženost přiznává i ministerstvo zemědělství – jen přiznání ale k nápravě nestačí. Nestačí ani předpokládané zpřísnění podmínek greeningu zvýšením počtu střídaných plodin ze tří na čtyři, ani deklarované začlenění mokřadů do stávajících krajinných prvků, což slibuje na základě tlaku Asociace soukromého zemědělství ČR ministerstvo zemědělství učinit. Nestačí ani (zatím) čtyři plánované nové přehrady, ba ani dotace na obnovu rybníků, které také ministerstvo zemědělství slibuje. Odhlédneme-li od skutečnosti, že uvedené kroky měl učinit ministr Marian Jurečka už při nástupu do své funkce, zůstává to úplně podstatné – totiž potřeba změnit strukturu našeho zemědělství od nájemného hospodaření k hospodaření vlastnickému. Což je v praxi podpora rodinných farem, jejichž primárním zájmem je uchovat úrodnost půdy, a tedy i její kvalitu, a tedy i schopnost jímat vodu pro další generaci sedláků, kteří převezmou hospodářství od současných majitelů. Politika ministerstva zemědělství se ale ubírá zcela opačným směrem.
 
Nejen ale politika ministerstva zemědělství, ale i politika ministerstev dopravy, místního rozvoje, průmyslu a dokonce i politika ministerstva životního prostředí. Z mnoha klíčových faktorů ovlivňujících bilanci vody v krajině a dostupnost zdrojů pitné i užitkové vody, jakož i rizika povodní či sucha je především nutné změnit přístup k územnímu plánování a rozvojovým plánům krajů a jednotlivých obcí. Není prostě nadále možné povolovat stavby v záplavovém území a už vůbec ne v takzvaných aktivních zónách, kudy prokazatelně v minulosti tekla velká voda. Přesto se tak děje, především v zájmu bytové a chatové zástavby, jejímž důsledkem je opět pokrytí zemědělské půdy nepropustnými povrchy, především ale nárůst rizik ohrožení majetků i životů lidí. Je nutné přiznat, že se tak děje na základě politického populismu a je nutné vědět, že se tím dává společnosti danajský dar do budoucnosti.
 
I když poslední dva roky se nepochybně významně promítnou do střednědobých statistik, není zas tak úplně pravda, že vody v naší zemi ubývá, jak často konstatují naše média. Naopak, podle ještě loňských statistik Českého hydrometeorologického ústavu u nás dokonce v posledních 20 letech napršelo v průměru o 6 procent více srážek, než je dlouhodobý průměr. Vody shůry je tedy stále dost, ba dokonce o trochu víc, což ovšem pro změnu, opět kvůli tomu, že krajina nedokáže přívaly vod zadržet, vede k opačnému extrému – růstu rizika povodní. I přes deficit srážek v posledních dvou letech také není pravda, že by vody pro potřebu naší země, zemědělství či přírody bylo málo. V ČR totiž obvykle ročně naprší zhruba 55 miliard kubíků vody, lidé přitom ročně spotřebují jen „zanedbatelných“ 1,3 miliardy kubíků. Nejvíce vody je v současné době nutné pro potřeby průmyslu, a to zejména energetiky a těžebního průmyslu. Konkrétně se ročně pro průmyslové účely spotřebuje přes 700 milionů kubíků vody, k výrobě pitné vody zhruba 600 milionů kubíků vody, zbytek připadá na „ostatní odběratele“, například i zemědělství. To naše ale spotřebovává mnohem menší podíl vody, než je běžné ve světě. Tam se zemědělství podílí na celkové spotřebě vody až 70 procenty, u nás se tento podíl pohybuje kolem dvou procent. Což se ale může změnit, pokud si bude chtít ČR zachovat alespoň stávající podíl produkce zeleniny, ovoce a dalších specifických hospodářských plodin na domácím trhu. Tedy podíl takové produkce, kterou je možné a v budoucnosti bude zřejmě i nutné intenzivně zavlažovat. Což je ovšem další problém, který nelze vyřešit ad-hoc výstavbou nových velkokapacitních skleníků, jak si to představuje současné vedení ministerstva zemědělství. Opět je třeba podotknout, že samotné dotace nestačí, a nestačí ani zavlažovací systémy, pokud nepůjde o moderní kapkové závlahy se současnou výživou rostlin zásadně šetřící (jak to dobře znají v Izraeli) náklady na takovou produkci. Ani to ale není vše, zapotřebí je třeba kvalitní sadba, kterou bohužel nejsou schopni dodat naši šlechtitelé, nebo využití dotovaného tepla z kogeneračních jednotek při zpracování biomasy nebo odpadů z živočišné produkce. Základem je ale přitom opět něco, o čem se příliš nemluví, jen naivně sní – totiž příslušnou produkci prodat na trhu.
 
Voda a zemědělství jsou každopádně spojené nádoby, a nedostatek vody nebo její přebytek může mít na ekonomiku produkce fatální vliv. Jen pouze skutečnost, že při splachu většiny svrchní, nejúrodnější vrstvy zeminy se snižují hektarové výnosy plodin o více než 70 procent dokazuje, jaké jsou důsledky vodní eroze při přebytku vody, stejně tak si ale loni vyzkoušeli na vlastní kůži pěstitelé některých hospodářských plodin situaci, kdy je vody nedostatek. Nemluvě o reálné zkušenosti mnoha zahrádkářů a domkařů, kterým se v jejich studních snížila původní hladina podzemní vody, případně se z nich voda ztratila úplně. To je vlastně docela symbolické – když problém na první pohled nevidíme, stejně jako nevidíme podzemní vodu, problém jakoby neexistoval. Když ale v praxi pocítíme důsledky, bývá obvykle pozdě. Naštěstí na nápravu stavu naší krajiny a její schopnosti zadržovat vodu, což je alfou a omegou všeho, ještě úplně pozdě není. To však pouze za předpokladu, že voda nebude tématem politickým, ale odborným, a že společnost dosavadní přístup k důležitosti vody změní. A to se – neděje…
 
Petr Havel
 
Zdroj: www.asz.cz
 


Další články