cs en de

Příliš formální strategie

 Zřejmě nejreálnější doporučení týkající se nejnovější Strategie pro růst českého zemědělství do roku 2030, kterou připravilo ministerstvo zemědělství, by znělo: Žádnou takovou strategii jako celek nepřijímat. Ne že by přitom dokument neobsahoval myšlenky a návrhy, které jsou jen a pouze špatné, s řadou tezí lze zcela jistě souhlasit. Jenže souhlasit lze především s tím, co již bylo v minulosti zmíněno a co je víceméně všeobecně známo a co je v dokumentu popsáno především v obecné a formální rovině.
 
Materiál vůbec vyznívá, byť jde zatím jen o návrh, jako domácí úkol napsaný o přestávce před očekávanou kontrolou. Tedy formálně, a kromě toho obsahující v řadě pasáží vůči sobě rozporné závěry či doporučení. A přestože se snaží predikovat budoucí trendy, je minimálně část těchto predikcí chybných. Obdobně vyznívá i snaha o některé žádoucí strukturální změny a některé pasáže nepostihují podstatu věci.
 
Je složité na krátkém prostoru vypíchnout alespoň část sporných, ba mylných pasáží – pár příkladů je ale korektní uvést. Třeba z kategorie zmiňovaných rozporů. Dokument na řadě míst považuje za silné stránky našeho zemědělství velikost našich zemědělských podniků – na straně druhé ale na základě dat správně přiznává, že naše zemědělství, postavené právě na těchto podnicích, ve všech základních ekonomických parametrech zaostává za zemědělstvím ve vyspělých zemích EU, kde je ovšem zemědělství postaveno na malých a středních podnicích.  Je tedy zřejmé, že velikost patrně silnou stránkou nebude, alespoň v dosavadním pojetí naší zemědělské politiky. Dokument také počítá s postupným úbytkem zaměstnanosti v zemědělství, což lze mimo jiné považovat právě za důsledek působení velkých průmyslových podniků. Nemělo by být ale ambicí ministerské strategie spíše vytváření nástrojů, jak naopak zaměstnanost v zemědělství a venkově zvyšovat? Zejména, pokud se dokument na jiných místech zmiňuje o potřebě zvýšit produkci a soběstačnost v produkci citlivých komodit, které jsou mimo jiné náročnější na lidskou práci – a tedy na potřebu vyšší zaměstnanosti, což ostatně platí i pro deklarovaný (správný) cíl zvýšit podíl živočišné výroby. Pár slov si zaslouží i některé z indikativních cílů – jako je snížení zornění do roku 2030 o šest procent, snížení podílu pronajaté půdy na 60 procent nebo ambice snížit zaostávání vůči vyspělým zemím EU v produktivitě o pět procent. Tyto teze lze v praxi přeložit jako další pokračování eroze (zornění), přetrvávající nekonkurenceschopnost vůči EU (produktivita) a pokud se týká snížení podílu pronajaté půdy, pak je třeba se ptát, zdali budou mít nájemci dostatek peněz i vůle na to, aby si půdu koupili a stali se z nich vlastníci, zvláště při rostoucích cenách půdy a absenci volné půdy jako takové.
 
Specifický rozbor by si zasloužilo také pojetí „hobby“ činností spojených se zemědělstvím, jako je myslivost, rybářství nebo včelařství. V zásadě lze říci, že žádná z těchto oblastí nereflektuje podstatu příslušné problematiky. V myslivosti prostě nejsou hlavním problémem škody zvěří, ale vztah vlastníků honebních pozemků a honebních společenstev a profesionalizace myslivecké činnost. V rybářství a rybníkářství není možné zvyšovat stávající objem produkce sladkovodních ryb z našich rybníků, ale naopak je třeba vsadit na recirkulační akvakulturní systémy s tím, že lze se stále stoupající dynamikou očekávat restrukturalizaci stávajících produkčních rybníků na rybníky ekologické a rekreační. Hlavním problémem včelaření je pak zásadně klesající resistence našich včel vůči chorobám a predátorům, což je dáno dosavadním způsobem boje ozdravování, které je nutné v zájmu včel i včelařů změnit, což ovšem dokument nezmiňuje.
 
Na druhou stranu se materiál v obecné rovině správně věnuje zpracování zemědělských surovin, tedy potravinářství. Minimálně dvě zásadní hrozby ale opomíjí nebo chybně interpretuje. V prvé řadě je klíčovou prioritou pro naše potravináře ubránit svůj vlastní trh před zahraniční konkurencí, která bude stále tvrdší. Zvyšovat exportní ambice, zejména mimo země EU, je sice hezká myšlenka, ale poněkud naivní, i když každý úspěch je vítán. Jinými slovy, rozvoj našeho potravinářství tkví v něčem jiném, než je export, a tím je identita, kvalita a schopnost čelit importům. Také optimalizace struktury potravinářských podniků tak, jak to dokument popisuje, není zrovna šťastná. Nejen ze zahraničí, ale i z některých již v zásadě strukturovaných oblastí potravinářské produkce u nás vyplývá, že nejlepším oborovým řešením je několik velkých společností (lídrů trhu, v počtu jednotek podniků) a kolem nich široký vějíř středních a menších producentů specializovaných na konkrétní výrobky. Problém ČR je ovšem opačný – u nás je (třeba v mlékárenství nebo v oblasti zpracování masa) hodně větších středních podniků s téměř identickou produkcí, které samy sobě vytvářejí konkurenci. Nemáme prostě ty největší ani ty nejmenší, máme jen ty „prostřední,“ a to není dobře.
 
Hlavně ale není dobře vytvářet Strategie pro strategie jenom proto, že je třeba se nějak zviditelnit. Výchozí dokument, a zdaleka ne špatný, existuje jen něco přes dva roky, není tedy třeba dělat nový, ale aktualizovat ten existující. To sice strategie stávajícího vedení ministerstva v úvodu „svého“ materiálu jednou zmiňuje, ve skutečnosti jde ale zřejmě o to mít v kolonce aktivit strategii vlastní. Proč, na to by asi nejlépe odpověděl Napoleon.
 
Petr Havel
Zdroj: www.asz.cz
 


Další články