cs en de

Zemědělské sliby chyby

 Po řadu let slýchají zemědělci od politiků napříč politickým spektrem, že je nutné změnit dlouhodobé negativní trendy ve struktuře zemědělské prvovýroby ve prospěch živočišné výroby. Po řadu let se diskutuje o potřebě přesnějšího zacílení zemědělských dotací. Po řadu let slýcháme apely na nutnost zlepšit stav české krajiny. 
 
Nic z toho se minimálně do roku 2020, respektive v průběhu již probíhajícího sedmiletého období realizace Společné zemědělské politiky EU (SZP) v naší zemi nestane. Hlavním důvodem je prakticky již konečná podoba nastavení základního rámce využití evropských a národních peněz v dokumentu s názvem „Principy nastavení podpor v ČR pro období 2014 - 2020 v souvislosti s reformou Společné zemědělské politiky – I. a II. Pilíř“. Ten v zásadě konzervuje, respektive jen mírně pozitivně kosmeticky upravuje současný nevyhovující stav po celé dotyčné období, což je v přímém rozporu s tím, jak jsou priority rozvoje našeho zemědělství nezemědělské i zemědělské veřejnosti prezentovány.
 
V prvé řadě jde o rozpor s filosofií, podle níž je spravedlivé, aby podnikatelé v zemědělství dostávali za více práce více peněz. Dokument ale naopak motivuje zemědělce k pokračování v co nejjednodušších činnostech, ve své podstatě tedy k další eskalaci podílu rostlinné produkce, což nezahrnuje pouze pěstování hospodářských plodin, ale také údržbu travních porostů díky absenci dalších podmínek pro čerpání příslušných podpor. Nejlepším důkazem je skutečnost, že nárokové podpory pro příští období tvoří zhruba 90 procent veškerých podpor směřujících do zemědělství, neboť při nastavení podmínek v „Prioritách“ lze do nárokových podpor prakticky zahrnovat kromě SAPS také podpory LFA a AEO.
 
Na podporu živočišné výroby je tak možné v praxi využít jen „podpory vázané na produkci,“ pakliže by ovšem tyto prostředky byly koncentrované právě na tyto účely. Tak to ale není, konkurentem jim jsou požadavky na podporu dalších komodit, například cukrové řepy. Dalším problémem je poněkud sporné pojetí programů na „animal welfare“, které v řadě případů faktickou podporu pohody zvířat nepředstavují, a je tak vůbec otázkou, zdali nám takové pojetí projde v EU.
 
Samostatnou kapitolou, o které se ale již napsalo celkem dost, je odmítnutí principu redistribuce při jednotné platbě na plochu. Je to ale do značné míry symbolické – ČR rezignuje na podporu menších zemědělských subjektů, přestože množství vynaložených finančních prostředků při uplatnění principu redistribuce by bylo v porovnání s celkově podporovanou plochou i celkovými dotacemi na SAPS nevýznamné, a v resortu zemědělství by se neztratily. To naopak nelze říci o podpoře pro velké zemědělské podniky, a zdaleka nejde jen o pěstitele obilovin nebo řepky, ale také o ty, kteří obhospodařují velkoplošné travní porosty. Vlastníci příslušných pozemků přitom často nejsou zemědělci, ale kapitálově silně vybavené nezemědělské firmy, které podle všeho zejména stojí za nastavením lukrativních dotačních podmínek na tyto účely. Velmi zhruba lze přitom konstatovat, že na náklady na ošetřování travních porostů (v zásadě jen mulčování), které dosahují ročně maximálně 2 000 korun na hektar a často i méně, budou podle budoucí strategie při souběhu vhodných podmínek AEO a LFA brát příslušní hospodáři přibližně čtyřnásobně vyšší dotace. Což je jedním z důkazů, že v ČR se v zemědělství sofistikovanější zemědělské produkce s vyšší přidanou hodnotou nebude vyplácet. Jediným bonusem je v tomto případě pozitivní role travních porostů při retenci vody v krajině. 
 
Zejména díky dobrým celkovým výsledkům odvětví zemědělství v ČR v posledních třech letech, v nichž byl vytvořen (také díky rostoucím dotacím z EU) historicky nejvyšší zisk, bylo možné využít tento, zřejmě jen dočasně nahromaděný kapitál, ke skutečné a žádoucí restrukturalizaci zemědělské prvovýroby formou investic tak, jak se to, bohužel jen slovně, prezentuje. Nyní to vypadá, že optimismus není na místě. Z dlouhodobého pohledu bude totiž nejen líp, ale velmi pravděpodobně hůř než dnes či v nedávné minulosti. Na jednodušší rostlinnou výrobu, k níž současné strategie resortu i nadále motivuje, sází prakticky ze stejného důvodu jako ČR i další nové členské země EU. Na svou „zemědělskou šanci“ také čeká Ukrajina. Je samozřejmě otázkou, za jak dlouho se to stane – je ale jasné, že obvykle lepší klimatické a půdní podmínky méně vyspělých evropských zemí vyústí nakonec k daleko většímu tlaku na tuzemskou rostlinnou výrobu, než jsme byli doposud zvyklí. Pakliže se do té doby v ČR dostatečně nerozvine živočišná produkce a obecně sofistikovanější zemědělská prvovýroba, ocitne se naše zemědělství v pasti, a to právě v důsledku rezignace na vytváření vyšší přidané hodnoty (například chovem a zpracováním hospodářských zvířat) v kombinaci s rostoucím konkurenčním tlakem na produkci rostlinnou. To se nejspíše do roku 2020 nestane – zatím nastavená pravidla ale k takto katastrofické vizi naší zemi zase o kus posunují.
 
autor: Petr Havel
 
Zdroj: www.asz.cz 


Další články